VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ

Pro cestu do Vietnamu jsme zvolili let s China Airlines (protože byly akční letenky), což pro nás znamenalo 20hodinovej přestup v Pekingu na cestě tam a 15hodinovej přestup na cestě zpět. Jeden z přestupů jsme se rozhodli využít k návštěvě Velké čínské zdi, a protože více času bylo při cestě tam, bylo jasno, kterej z nich to bude.

Našli jsme si jednu z částí blízkých Pekingu, o níž bylo psáno, že je méně turistická než jiný, sepsali si krok za krokem cestu, jak se tam dostat a vypočítali si, kolik přibližně máme vyměnit peněz, aby nám to tak akorát vystačilo.

Do Pekingu jsme dorazili v brzkých ranních hodinách 2. května 2019. Z fronty na tranzitní víza jsme pozorovali východ slunce. Protože jsme chvilku bloudili, než jsme našli přepážku, kde se tranzitní víza udělovala, měli jsme na pozorování svítání celkem dost času. Kontrola byla důkladná, pár lidem víza odmítli dát, a tak byli odsouzený ke 20hodinovýmu čumění na letišti. My prošli bez problémů (taky v našich pasech nebylo nic, co by dostání víz ohrožovalo). Zbývalo vyměnit peníze a koupit SIMku a hurá pryč z letiště. SIMka ve výsledku byla asi zbytečná (stála kolem 500 Kč), ale nechtěli jsme riskovat, že se někde ztratíme, když si venku ani nic nezvládneme přečíst.

Letištním vlakem jsme se dostali na jakýsi hlavnější nádraží blízko centra města, na němž staví spousta autobusů a dole metro, taky tam je plno kaváren a restaurací. Skoro v žádný z nich neumí obsluha anglicky. My si jen koupili hnusný kafe, který jsme vypili „na čerstvým vzduchu“ před nádražím na zaplivaným schodišti pod dozorem několika kamer. Původně jsem chtěla navštívit onu místnost, ale když jsem konečně vystála dlouhatánskou frontu a dostala se do místnosti, kde se ty (turecký) záchody nacházely, udělalo se mi tak šoufl, že bych ze sebe asi nevymáčkla ani kapku, a tak jsem to vzdala. Ostatní čekající ten smrad nijak nevyváděl z míry a dokonce si u společnýho umyvadla jeden pán omýval okurku, do který se s chutí zakousnul, ještě než prostor veřejných záchodů oddělenej od chodby odporným závěsem z gumových plátů opustil.

Po záchodovým fiasku jsme vyrazili rovnou čekat na náš autobus. Tam dole bylo hrozně lidí a jedna skoro nekončící fronta. Tu jsme obešli, abysme zjistili, že začíná na nástupišti označeným naším číslem. Nějakej mladej kluk tam tomu šéfoval a hned nám hlásil, ať se hezky zařadíme na konec fronty. Na otázku, jak často autobus 916 (plus klikihák) jezdí, odvětil, že každou hodinu. Fronta už teď vypadala na minimálně pět autobusů. To by znamenalo, že vyjedeme cca za 5-6 hodin, což moc nesedělo s naším plánem, že celej výlet krásně stihneme. Nicméně jsme se poslušně zařadili na konec fronty a brzy přijel autobus. Ten se záhy naplnil a fronta se přitom skoro nepohla. Když odjel, spadl nám obrovskej kámen ze srdce, protože hned po něm přijel další a po něm další a tak dál. Do šestýho jsme se už nacpali i my a vyrazili jsme pryč z města.

Cesta měla trvat asi hodinku, možná hodinku a půl. Jel s náma jeden pán, jehož úlohou bylo opakovat názvy zastávek po nahraným hlasu. Opakoval to po něm taky čínsky. Když jsme ale vyjeli za město, tak se sebral a šel dozadu spát. Pak dlouho žádný zastávky nebyly, protože jsme skoro jenom stáli v koloně. Naštěstí (pro můj močák) mě rozvrzanej autobus dost ukolíbal, takže jsem většinu cesty prospala. Přibližně po třech a půl hodinách „jízdy“ jsme byli na místě – přesněji na zastávce, ze který měl údajně jezdit autobus, což nám ale nebylo nikým potvrzeno. Nutno dodat, že celou cestu jsme potkávali jenom Číňany, ani autobusem s náma nejeli žádný zahraniční turisti. Když jsme se na zmíněný zastávce ocitli, byly skoro dvě hodiny odpoledne a my naivní snílci si mysleli, že touhle dobou už budeme na zpáteční cestě. Vyhodnotili jsme možnost svezení se taxíkem jako nejrozumnější.

A tak jsme se poprvý setkali s opravdovou asijskou dopravou. Taxikář měl starou dovávku, ze který byly vyrvaný sedačky a místo nich v ní byly dřevěný lavice, aby se dovnitř vešlo víc lidí. Neuměl ani slovo anglicky, ale za smlouvání nás poplácával po rameni a hlasitě se smál. A z ceny slevil. Protože se mu nepodařilo auto naplnit na zastávce, snažil se o to i po cestě. Ale jinak jezdil jako pravej asijskej pirát – nepřetržitě troubil, předjížděl úplně všechny a skoro celých 20 minut jízdy jel v pruhu pro motorky.

Po zakoupení vstupenek jsme zjistili, že naše dokonalý propočty trochu selhaly a asi nebudeme mít dost peněz na cestu zpátky. Na internetu jsme se v rámci příprav dočetli, že peníze se nesmí měnit jinde než v bankách, musí se při výměně doložit pas a podepsat stvrzenka. A tak jsme ve frontě (ano další frontě) na shuttlebus zkusili vyprosit výměnu pár juanů od jediných turistů široko daleko, kteří se ale rozhodli nespolupracovat.