Na Filipínách jsme strávili něco přes dva týdny v březnu 2020. Původně jsme plánovali třítýdenní cestu, kterou ale zkomplikovala situace ve světě i na Filipínách – pandemie koronaviru. Navštívili jsme pouze dva ostrovy – Palawan a Luzon, takže všechny informace, co můžeme poskytnout, jsou založený na zkušenostech z cestování po těchhle dvou ostrovech (o jiných nevíme zhola nic). Letěli jsme z Mnichova s Kuwait Airways s 6hodinovým přestupem v Kuvajtu. Letenka stála 11 tisíc korun.
Co vědět, než se vypravíte na Filipíny
Filipíny jsou obrovský souostroví, celou zemi tvoří víc než 7 tisíc ostrovů a ostrůvků. Hlavním a největším ostrovem, tím, na kterým se nachází hlavní město Manila, je Luzon. Počet obyvatel Filipínské republiky přesahuje 100 milionů.
Filipíny byly dlouho španělskou kolonií, s čímž se pojí několik věcí: Jejich oficiální jazyk – filipínština – se trochu podobá španělštině (jedna z průvodkyň nám říkala, že španělským turistům celkem rozumí, když se před ní baví). Druhým oficiální jazykem je angličtina, tu ale neovládají úplně všichni obyvatelé. Z náboženství převládá křesťanství (asi 90% obyvatel jsou křesťané). Kostelů jsme na Filipínách viděli spoustu, nechybí v žádný sebemenší vesničce. Spousta historických budov vám může připomínat památky ve Španělsku.
Po španělský kolonii se Filipíny staly kolonií Spojených států. Nezávislý jsou od roku 1946 a jsou nejstarší demokratickou zemí v jihovýchodní Asii.
Filipínskou měnou je filipínský peso (PHP). Přepočet na český koruny je jednoduchej – stačí vydělit dvěma a máme přibližnou hodnotu (2 pesos = 1 koruna). Peníze jsme si vyměnili ve směnárně na letišti, je lepší jich obejít víc, kurzy se liší. Vyměňovali jsme si eura.
Na Filipínách není problém vybrat si peníze z bankomatu. Bankomaty chybí jen v malých vesničkách (v Port Bartonu i v Sabangu bankomat byl, v El Nidu jich bylo několik). Jedinej problém na turistických místech může být ten, že bankomat nemá peníze, na to jsme několikrát narazili. Bankomaty dávají jen omezenou částku – na jeden výběr 10 000 pesos. Platit kartou zatím skoro nikde nelze.
Pro Čechy je do 30 dní pobytu na soustroví bezvízovej styk. Dočetli jsme se, že v letadle před přistáním dostaneme k vyplnění několik dokumentů, což
se nám nestalo, ale nevíme, jak moc velká výjimka jsme byli.
Původně jsme čekali, že to s ubytováním budeme řešit stejně jako ve Vietnamu (zařídíme ho až na místě), ale takhle to na Filipínách úplně nešlo, takže jsme si spaní vždycky rezervovali den, nebo pár dní předem přes internet (Agoda, Booking a Hotels). Párkrát se nám vymstilo, že jsme si spaní zabukovali jen na jednu noc, jakože si další případně domluvíme na místě, ale oni už měli plno, nebo další den měli volnej jenom dražší pokoj.
Každopádně je na Filipínách z čeho vybírat, ubytovacích zařízení je všude spousta. Nechybí ani luxusnější resorty, ty jsou většinou u pláže. My vybírali hlavně podle ceny (nejnižší), dost záleží na lokalitě, turističtější místa jsou dražší, větší města jsou dražší apod. My měli nejlevnější noc pro dva přibližně za 170 korun a nejdražší za 650 korun. Nejčastěji jsme se ale pohybovali mezi 200 a 300 korunama za noc.
Oblíbených dopravních prostředků je na Filipínách několik, my je neměli tu čest vyzkoušet všechny. První, kterej určitě využijete, když se na Filipíny vydáte, je tricykl! Tricykl jako přibližovadlo využívají jak turisti, tak místní. Nejčastěji rozváží lidi po městech, ale jeli jsme s ním i mezi vesnicema. Nejdýl jsme se tricyklem vezli na severu Luzonu z Banaue do Batadu, cesta trvala skoro hodinu. Po tý hodině jsme byli docela rádi, že už jsme na místě. Dalším speciálním dopravovačem na Filipínách je jeepney. Jde o předělanej jeep na jakýsi MHD. Jezdí hlavně po větších městech.
Samozřejmě na Filipínách jezdí i normální autobusy, ty jsme využili hlavně na delší vzdálenosti na Luzonu. Na Palawanu sice autobusy taky jezdily, ale využívali je hlavně místní. Turisti jezdí hlavně vanem. Kanceláře, který zajišťují cesty vanama, jsou snadno k nalezení, v Sabangu nabízeli jízdenky i jenom ve stáncích u cesty. Vany jezdí párkrát za den (ale třeba z El Nida do Puerta jich jezdí víc) a mají fixní ceny.
Na Palawanu je jen jedna hlavní silnice spojující Puerto Princesa a El Nido, ta je situována na východ ostrova a vesnice, který jsme navštívili i nakonec nenavštívili jsou na západě (Sabang, Port Barton, San Vicente). A nejsou mezi sebou propojený. Vždycky se musí dojet zpátky na hlavní silnici, čímž se cestování po Palawanu dost ztěžuje a hlavně prodlužuje.
Mezi ostrovy je nejčastější vnitrostátní letecká doprava. My letěli jen z Malily do Puerta a zpět. Letenky jsme sháněli dost dopředu a vyčíhali jsme si dobrý ceny – v průměru nás vyšla jedna letenka na cca 700 korun. Na Palawan jsme odlétali hned po příletu na Filipíny, měli jsme jen necelý 3 hodiny na přestup, mezitím jsme museli vystát frontu u směnárny, koupit SIMky a zorientovat se a hlavně se dostat na jinej terminál (přiletěli jsme na 1, odlétali jsme z 3 – vnitrostátní lety létají z terminálů 3 a 4). Původně jsme chtěli využít letištní shuttle bus, pán (zaměstnanec letiště) stojící u zastávky nám řekl, že pojede v 6, ale když jsme ve čtvrt na 7 stále marně čekali, museli jsme sáhnout po taxíku, aby nám nefrnklo letadlo.
Meziostrovní přeprava je možná taky trajektem, tím jsme se však nesvezli. Na dva dny jsme si na Palawanu půjčili motorku a vydali se po vlastní ose. Půjčení motorky vyšlo na 500 PHP/den (v El Nidu). Kromě taxíků ve městech funguje Grab, ke svezení je potřeba mít staženou jejich aplikaci.
Před cestou jsme všemožně četli, jak se filipínský jídlo nedá jíst a že bez masa se tam nevaří. Takže jsme se toho trošku obávali. A to úplně zbytečně. Jídlo sice nebylo nejnápaditější, ale na výběr měli vždycky něco vegetariánskýho. I v těch nejmenších vesničkách. Často jsme měli nějakou zeleninovou směs s rýží. Ve městech se vždycky dají najít vegetariánský/veganský restaurace.
Typický jsou pouliční hrncárny. Ráno vždycky navaří několik jídel a ty pak během dne rozprodávají. Jídlo už ovšem nijak nepřihřívají, takže na oběd už je logicky studený. My v takovým zařízení jedli jenom dvakrát, dost často totiž v nabídce nemají nic bez masa.
Všude jsme potkávali malinký pekárny s velkým výběrem. Sice všechno bylo na sladko (i když to mělo třeba cibulovou náplň), ale taky to všechno bylo moc dobrý.
K pití jsme si nejčastěji dávali buko – mladej kokos, kterej (na Palawanu) prodávají všude a za pár peněz. Skvělej je taky džus z malých filipínských limetek (calamansi), ten mají taky všude, dokonce ho podávají studenej i horkej. A ani o jiný ovocný džusy a šejky není na Filipínách nouze. Stejně tak jako o čerstvý ovoce (hlavně mango, papáju, banány a ananas).
Pitnou vodu z kohoutku nenatočíte. My s sebou měli filtr na vodu, ale nakonec jsme ho nepoužívali tolik, jak jsme očekávali. Často byla pitná voda na ubytování zadarmo k dispozici.
Pokud si rádi (jako my) každej den dopřejete dobrý kafe, asi byste se měli připravit na to, že se vám to zřejmě na Filipínách úplně nepoštěstí. Dobrý kafe mají jen na turistických místech a místní filipínský jsme měli jenom v horách na Luzonu (a ani tam mu někteří restauratéři nedávali přednost před instantním, což je věčná škoda, protože bylo moc dobrý).
Vyhlášenej je levnej filipínskej rum, my mu tolik neholdujeme, takže jsme ho jen jednou ochutnali (a dobrý), ale přednost jsme dávali spíš pivu. Mají tam dvě značky: Red Horse – ten má 6,9 procent a San Miguel – ten je slabší a za nás lepší, mají ho ve dvou variantách: Pilsen a Light.
Před cestou jsme často četli, jak běžně v určitou denní dobu na Filipínách nefunguje elektřina. To jsme nakonec zažili jenom v kempu u vesničky Sibaltan na severu Palawanu. Co jsme se naopak nedočetli nikde, bylo, že na Palawanu neteče vůbec teplá voda. Bylo by to celkem jedno, protože tam bylo pořád teplo, ale já nám na cestu koupila skvělej eko tuhej šampon, čímž se naše vlasy na první týden schovaly pod povlak nesmytelný tuhý vrstvy, která se případně spojila se solí z moře. Vyřešit to mytím vlasů sprcháčem by bylo rozumný, kdybysme sprcháč neměli ve stejný konzistenci jako šampon. Po týdnu jsme to vzdali a koupili si v drogerce klasickej malej šamponek. (Na Luzonu teplá voda tekla všude.)
Na pár místech se nám stalo, že chvílema netekla voda. To měli řešený velkýma kýblama na splachování, který měli všude přichystaný.
SIMky jsme si koupili taky rovnou na letišti. Na Filipínách jsou dva hlavní operátoři – Globe a Smart, vtipný je, že si mezi sebou nemůžou volat. My si kupovali SIMku hlavně kvůli datům, jednu jsme měli desetigigovou za 1000 pesos, druhou pětigigovou za 600 pesos, měli jsme je obě od Globe. Mobilní signál je v téměř každý vesničce, ale mimo ně většinou není vůbec (třeba v kempu kousek od vesnice jsme signál vůbec nechytili, ale ve vesnici byl všude).
Doporučujeme koupit si kartu s dostatkem dat, protože WiFi sice v každým ubytování nabízí, ale skoro nikde jim nefunguje (je možný, že v „lepších“ ubytováních to bude jinak, my vždycky vybírali z těch nejlevnějších).
Před samotným vyprávěním se můžete podívat na náš videosestřih.
10 dní na Palawanu
Palawan byl naše první štace na Filipínách. Hned po příletu do Manily jsme přelétali vnitrostátním letem do hlavního města Palawanu Puerto Princesa. Let jsme kupovali dost s předstihem, a tak jsme vyčíhali docela dobrou cenu – 1 letenka kolem 700 Kč. Naše cesta po Palawanu vypadala následovně:
1.3. večer přílet do Puerto Princesa → 2.3. přejezd do Sabang → 3.3. přejezd do Port Barton – tam jsme pobyli 3 dny → 6.3. přejezd do El Nida → 7.-8.3. okruh na motorce na severu Palawanu (z El Nida a zpět) → 9.3. El Nido → 10.3. přejezd do Puerto Princesa → 11.3. ráno odlet do Manily
Původně jsme chtěli udělat zastávky ještě v San Vincente a Taytay, ale když jsme zjistili, co přejezdy po Palawanu obnáší, rozmysleli jsme si to a cestovali raději v klídku, nikam jsme se nehnali. Na Palawanu je jedna hlavní cesta, která spojuje Puerto Princesa a El Nido – na tu jsme se vždycky museli dostat, když jsme přejížděli. A přejezdy trvaly fakt dlouho, ač jsou si místa (na mapě) blízko. Filipínci hlavně nikam nespěchaj, na přesný odjezdy se většinou nehraje, a tak jsme na bodech přestupu čekali třeba hodinku a půl, což nikoho vůbec nevrzušovalo.
10 dní na Palawanu
Palawan byl naše první štace na Filipínách. Hned po příletu do Manily jsme přelétali vnitrostátním letem do hlavního města Palawanu Puerto Princesa. Let jsme kupovali dost s předstihem, a tak jsme vyčíhali docela dobrou cenu – 1 letenka kolem 700 Kč. Naše cesta po Palawanu vypadala následovně:
1.3. večer přílet do Puerto Princesa
2.3. přejezd do Sabang
3.3. přejezd do Port Barton
(tam jsme pobyli 3 dny)
6.3. přejezd do El Nida
7.- 8.3. okruh na motorce na severu Palawanu
(z El Nida a zpět)
9.3. El Nido
10.3. přejezd do Puerto Princesa
11.3. ráno odlet do Manily
Původně jsme chtěli udělat zastávky ještě v San Vincente a Taytay, ale když jsme zjistili, co přejezdy po Palawanu obnáší, rozmysleli jsme si to a cestovali raději v klídku, nikam jsme se nehnali. Na Palawanu je jedna hlavní cesta, která spojuje Puerto Princesa a El Nido – na tu jsme se vždycky museli dostat, když jsme přejížděli. A přejezdy trvaly fakt dlouho, ač jsou si místa (na mapě) blízko. Filipínci hlavně nikam nespěchaj, na přesný odjezdy se většinou nehraje, a tak jsme na bodech přestupu čekali třeba hodinku a půl, což nikoho vůbec nevrzušovalo.
Puerto Princesa
Největší a nejhlavnější město Palawanu asi nemine žádnýho cestovatele, protože letiště, přes který se pravděpodobně na Palawan dostal, je právě tady. Letiště je hned ve městě, krásně se tam dá dojít pěšky. V Puertu jsme strávili vždycky necelej den – po příletu a před odletem. Město nám nijak neučarovalo, takže jsem se tam zptáky moc nehnali. Pro ubytování musíme doporučit Fanta Lodge. Mají hostely dva a v obou pracují strašně moc milý a ochotný lidi (víme to, protože jsme nejdřív dojeli do toho druhýho, než kde jsme měli rezervovanou noc, naštěstí jsou od sebe kousíček – i tak nám ale paní zavolala tricykl na přejezd).
První den jsme neměli na prohlídku města moc času, takže jsme se jen vydali podívat se k moři. Byli jsme dost zmožený časovým posunem a spoustu času jsme strávili hledáním vhodnýho místa k posnídání. Táhli jsme s sebou všechny věci a bylo dost horko, takže si Libor hezky v úvodu uhnal nějakej lehčí úpal.
Když jsme se do Puerta vrátili podruhý, plán byl jasnej: půjčit si motorku a vyrazit do bývalý věznice Iwahig nedaleko města. Do města jsme dorazili až před druhou hodinou a po peripetiích se spletením si hostelu, ubytováním se a hledáním vhodnýho místa na oběd (poprvý a na nějakou dobu určitě naposled jsme prubli korejský jídlo) jsme se k vězení dostali až těsně před čtvrtou. My teda ani nepřijeli až k věznici, u odbočky z hlavní silnice mají bránu a hlídače, kterej nám oznámil, že nás už nikam nepustí, protože v 16:00 zavíraj. Museli jsme vmžiku vymyslet náhradní plán, otočit se a jet zpátky.
Vymyslet náhradní plán nebyla až taková brnkačka, vzhledem k tomu, že v Puertu fakt nic moc není. Zvládli jsme to však s noblesou. Cestou zpátky do města jsme se stavili v Palawan Butterfly Garden, i když se nám tam původně nechtělo. Vstup byl levnej (50 pesos), ale taky tam nebylo nic moc k vidění – motýlů tam mají jen pár druhů. Ale aspoň jsme konečně viděli gecko – ještěrku, kterou při návštěvě Palawanu určitě uslyšíte, je dost hlasitá a dělá svůj hodně specifickej zvuk (nejdřív jsme si mysleli, že je to nějakej pták). Nikdy jsme ji ale ve volný přírodě nezahlídli.
Následně jsme vyjeli do kopečku k Mitra’s Ranch – snobárnička s docela hezkým výhledem. Mají tam svojí ziplinu, na který ale zrovna nikdo nezipoval. Zdrželi jsme se jen chvilku, na trávníku posedávalo dost lidí, hlavně středoškoláci, co sem zašli po škole.
A tak jsme se vrátili do města, že vyzkoušíme místní pláž – Pristine Beach. Příjezdová cesta nevypadala úplně vábně (byla na ní jedna louže vedle druhý a spoustu bahna, takže jsme to radši na motorce neriskovali), před pláží nás stáhli o 40 pesos za každýho a konečně jsme se ocitli na pláži. Byl dost znatelnej odliv, ale právě začínal krásnej západ slunce. Pár lidí se koupalo, my neměli plavky, a tak jsme okoupali jen nohy a nakonec jsme se docela zdrželi – až do konce tý parádní podívaný.
Sabang – víc než výlet k podzemní řece
Do vesnice Sabang jsme z Puerta vyráželi ve 13:00, cesta trvala slabý dvě hodiny. Spaní jsme si nezajišťovali předem, jenom jsme si na mapách vyhlídli ubytování stranou od vesnice u pláže. Když jsme tam přišli, měli zavřeno – netekla voda. Takže jsme zase šupajdili zpátky do vesnice a hledali náhradu. Našli jsme moc hezký bydlení, ale taky to bylo nejdražší ubytování, co jsme na Filipínách měli. Hotel se jmenoval Hill Myna Beach Cotage a jedna noc stála 1 300 pesos (jo, není to žádná závratná částka, ale jelikož jsme měli v plánu vyspat se vždycky co nejlevněji, úplně nás nepotěšila). Měli jsme ale hezkej pokoj s koupelnou, sezení na verandě před pokojem a taky tam byla houpací síť a hlavně pláž pár metrů od hotelu. Bylo to jediný ubytování, kde chtěli zaplatit za pitnou vodu.
Před sebou jsme měli jen zbytek odpoledne, takže jsme se zašli vykoupat – koupání v Sabang bylo moc fajn – velký vlny, čistý moře a hezká pláž. Potom Libor po celodenní sluneční palbě na chvíli odpadnul, já si četla v hamace s výhledem na pláž při západu slunce a ochutnávala místní pivo. Potom jsme šli na véču do „lepší“ restaurace na pláži – obě jídla byly pěkně hnusný (tam jsme začínali věřit fámám, který jsme před cestou četli na netu, že se filipínský jídlo nedá jíst a všichni na Filipínách hrozně strádali a zhubli).
Druhej den ráno jsme vyrazili na hlavní atrakci týhle vesnice – podzemní řeku (Subterranean River). Výlet nám nabízeli v našem bydlení – za 1200 pesos – ale rozhodli jsme se koupit si ho přímo v kanceláři ve vesnici. Vyrazili jsme tam hned ráno, v kanceláři sedělo nesmyslně lidí (zaměstnaných) a posílali si nás mezi sebou spolu se zbytečně moc papírama. Papírování se týkalo vstupu do řeky a poplatků za něj. Z kanceláře nás poslali k budce, kde jsme si zaplatili lodičku, která nás dopravila ke vjezdu do řeky. Loďky byly pro cca 6 lidí, takže jsme museli počkat, než dorazí další zájemci, abysme neplatili celou loďku sami. Za každýho jsme dali 180 pesos za místo v lodi a celkem nás výlet vyšel na něco málo přes 1 000 pesos – takže se vyplatí vyrazit na vlastní pěst.
Podzemní řeka byla skvělej zážitek! Když nás dovezli k jejímu začátku (nebo spíš konci?), přesedli jsme na jinou malou loďku, kterou jsme vjeli do jeskyně. Dostali jsme audio průvodce a náš převozník nám ukazoval věci, o kterých jsme slyšeli ve sluchátkách. Viděli jsme i krásný netopýří miminka! Plavba trvala přiměřeně dlouho (nezačala to bejt nuda, ani to nebyla moc velká rychlovka).
Zpátky jsme se rozhodli nejet lodí, ale jít pěšky pralesem. Samozřejmě to nejšlo bez guida, museli jsme zaplatit další peníze za to, že nás povede. Trek pralesem byl dlouhej 5 kilometrů a nebyl nijak zvlášť náročnej (náročnější bylo jen počáteční stoupání). Guide byl nakonec moc fajn benefit, ukazoval nám různý rostliny a stromy a říkal, k čemu je Filipínci využívají. Taky nám ukázal jeskyni, kde byly ještěrčí vajíčka nalepený na skále a schovaná tarantule (na kterou jsem se odmítla podívat). Čekali jsme, že cestou potkáme víc zvířat, viděli jsme jen malýho varana hned na začátku cesty (skoro jako kdyby ho tam nastrčili) a pár opiček taky hned zkraje – dál v pralese už nebyly a guide nám prozradil, že se drží u vstupu, protože je tam lidi i přes zákaz krmí. Cestou jsme nepotkali skoro žádný turisty, jen asi dvě skupinky, který šly v opačným směru.
Prales nás vyplivnul na úžasný pláži nedaleko vesnice. Neměli jsme s sebou plavky a museli jsme chvátat, protože do 12:00 jsme se měli vystěhovat z pokoje. Na pláži nikdo nebyl, tak jsme se aspoň příjemně prošli.
Měli jsme v plánu hned odpoledne pokračovat dál (v tý době jsme ještě měli ambice stihnout všechno, co jsme si doma naplánovali), ale určitě stojí za to se v Sabang zdržet. Nejen kvůli týhle pláži, přes kterou je mimochodem natažená zipline dráha, ale taky nabídce výletu na loďce po řece, kde rostou mangrovy (rostliny se vzdušnýma kořenama, rostoucí jen v braktických vodách). Šli jsme kolem řeky kousek pralesem a vypadalo to moc hezky.
My se ale se Sabangem rozloučili, sbalili se, dali si oběd v hrncárně (byl mnohem lepší než večeře na pláži, i když bylo jídlo studený) a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství.
Za krásama Port Bartonu
Při závěrečným zhodnocení Filipín jsme se shodli na tom, že v Port Barton se nám líbilo nejvíc z celýho Palawanu. Protože jsem ale neměli předem rozhodnuto, jak dlouho zůstaneme, zabukovali jsme si před příjezdem jen jednu noc. Když jsme chtěli počet nocí na místě navýšit, už neměli místo. Naštěstí nebyl problém sehnat jiný ubytování.
O Port Bartonu jsem četla, že je to rybářská vesnička, která je neturistická v porovnání s El Nidem. Je to pravda a zároveň není. Představovala jsem si to místo sice jinak, ale moc se mi tam líbilo. Vesnice to byla velká, turistů tam bylo dost, ale panovala klidná přátelská atmosféra, díky níž jsme se ve vesnici cítili moc dobře. Při vstupu do Port Barton jsme museli zaplatit 50 pesos daň. Dorazili jsme až později odpoledne, cesta ze Sabang zabrala dost času (hlavně proto, že jsme přes hodinu čekali u hlavní cesty, až nás nabere van, kterej jel z Puerta).
Po příjezdu a ubytování se jsme se stihli už jenom vykoupat v moři. Usychali jsme při popíjení piva za příchodu západu slunce v jedný z hospůdek na pláži. Pláž ve vesnici není ke koupání nic moc, protože je tam zaparkovaná spousta loděk, ale má taky svoje kouzlo. Jedna vedle druhý jsou tam restaurace a hospůdky (taky nějaký resorty). A západy slunce tam byly skvělý!
Port Barton a pěší turistika
Druhýho dne jsme se rozhodli prozkoumat okolí vesnice. Jako první na seznamu byl Pamuayan vodopád. Od Port Bartonu je vzdálen 4 kilometry – cesta nic moc, jde se po silnici (lidi se často nechají dovézt tricyklem, nebo si půjčí motorku), nám ale procházka nevadila. Od bodu, kde je na mapě vodopád označenej a kde se zapíšete do sešitu – vaše jméno a název země, ze který jste (což chtěli napsat na Filipínách skoro ve všech turistických cílech) – a kde taky vybírají dobrovolnej příspěvek, je to ještě cca 20 minut chůze hezkým (pra)lesním terénem. Vodopád je fajn, koupání pod ním bylo super a dost se po cestě hodilo. Turisti tam nějaký byli, ale v rozumný míře. Na cestě zpátky jsme si u „vstupu“ dali mladej kokos a další pauzu (osvěžení z vodopádu už neúčinkovalo).
Od vodopádu to už nebylo daleko ke Hvězdicový pláži (Star Fish Beach). Cesta tam byla krásná – banánový sady, kokosový sady, sem tam domeček, kravička nebo pejsek a děti vracející se na oběd ze školy. Tady moc turistů zřejmě neprojde (rozhodně ne pěšky), takže děti byly rády, že nás vidí, chtěly si povídat a často nám i něco prodat. Hvězdicová pláž byla nádherná – bílej píseček, průzračný moře. Jen jedna věc jí chyběla. A sice hvězdice. Čekali jsme, že tam budou jedna vedle druhý, velký a barevný, ale viděli jsme jich sotva pět a všechny malý a hnědý. Nepropadali jsme zklamání, pláž jsme měli jen pro sebe, kromě hrstky místňáků a pár turistů (většinou u břehu hledajících to, co jsme hledali i my) tam vůbec nikdo nebyl. Zaplavali jsme si, dali jsme si kokos, pro kterej nám kluk vyšplhal na palmu, a pak nastal čas vrátit se do Port Barton (museli jsme se opět stěhovat, naštěstí jsme si mohli nechat batohy i přes limit v ubytování).
Zpátky se nám už nechtělo šlapat pěšky, protože jsme slíbili, že si kolem druhý vyzvedneme věci, měli jsme hlad a na pláži byla jen jedna zavřená restaurace a taky jsme prostě byli líný. Sehnali jsme si tedy tricykl a vydali se na naši první dobrodružnou cestu tímhle dopravním prostředkem.
Odpoledne jsme se vydali kolem pobřeží na druhou stranu od vesnice. Naším cílem byly dvě nedaleký pláže: Coconut Beach a White Beach. Chvílema se zdálo, že cesta končí, ale na obě pláže se dá celkem dobře dojít. Nejprve jsme došli na Coconut Beach, kde v budce vybírali nízký vstupný. Kokosových palem je tam mraky a vypadá to fakt idylicky. Bylo tam docela dost lidí, takže jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali dál k White Beach. Tam bylo lidí ještě víc a další tam přijížděli loďkama, ale rozhodně nebylo narváno. Napříč Bílou pláží je rozeseto několik houpaček a hamak (instafotky zaručeny). Ve vodě bylo dost malých medúzek, takže nás brzo přestalo bavit se jim vyhýbat, a i přesto se každou chvíli nechat žahnout. Radši jsme se vrátili dát si symbolicky kokos na Kokosovou pláž. Po návratu do Port Barton byl zrovna ten pravej čas počkat si na pláži na další krásnej západ slunce.
Co se týče restaurací, kterých je v Port Barton na výběr spousta, my nejvíc doporučujeme Mabuti. Eat and Chill. Byli jsme tam dvakrát, jídlo mají fakt skvělý a vege možností taky dost. Po jejich burgeru jsme se nemohli několik hodin ani hnout. I prostředí restaurace je pěkný, nejlepší je terasa v patře.
Port Barton a výlet lodí
Třetí den jsme vyrazili na klasickej a turisticky oblíbenej výlet lodí. Stejně jako v El Nidu i tady mají na výběr z několika možností. My zvolili Tour A. Výlet jsme si zamluvili přímo v našem ubytování a stál 1 200 pesos na jednoho. V ceně je i oběd a výlet zabere celej den (vyráží se kolem 9 ráno a vrací se před 5. odpoledne).
Nám se zdejší lodní výlet líbil mnohem víc než ten v El Nidu – hezčí šnorchlování, lepší oběd, menší loď (míň lidí), víc věcí k vidění a taky byl o něco delší. Ve výsledku vyšel levněji, protože taxa (kterou jsme platili při příchodu do vesnice) činila jen 50 pesos, kdežto v El Nidu chtěli 200 pesos.
S výletem jsme se vrátili ke Star Fish Beach, vzali nás kousek od pláže, kde doopravdy byly ty hvězdice, který jsme si představovali den předem a marně je hledali (stačilo kousek doplavat/dojít – bylo tam mělko). Taky jsme zastavili na nádherným útesu, kde jsme šnorchlovali. Byla to naše úplně první zkušenost a byli jsme z toho dost unešený (šnorchlovali jsme potom celej den, kde se dalo, a celkem ošklivě si spálili všechny zadní partie – tenhle den bylo večer ze sluníčka blbě mně). Dalším lákadlem byl želví spot, kde byla jedna menší želva a kolem ní dav lidí (to jediný se moc nepovedlo). Pak jsme měli „rozchod“ na malým ostrůvku – German Island – kde nám připravili oběd, kterej jsme si dali celý osazenstvo lodi u jednoho stolu. Poslední zastávka byla na dalším mini ostrůvku, kde se dalo vylézt nahoru ke skvělýmu chill místu s houpacíma sítěma a výhledem na moře. Ani tam nechyběly parádní pláže a dokonce tam odpočívaly uplně maličký štěňátka.
Z výletu jsme se vrátili až kolem pátý a už jsme nic moc nestihli. Šli jsme brzy spát, protože mi bylo zle a měla jsem teplotu. Další den ráno jsme vanem odjížděli do El Nida.
Turistická mekka El Nido
Do El Nida jsme dorazili brzy odpoledne. Nic moc jsme si na první den neplánovali, takže jsme se jen prošli městem a vydali se na pláž Cornog Corong – asi dvacet minut od centra. Tam jsme se chtěli vykoupat a dát si pohodový odpoledne, ale pláž nebyla moc hezká, byly na ní odpadky a voda byla zakalená a docela špinavá, takže se nám do ní moc nechtělo. Dali jsme si tedy jenom kafe v jedný z restaurací a potom se vrátili zpátky do města.
Nedaleko pláže byla tržnice, kde jsme se cestou stavili a koupili nějaký ovoce, který jsme snědli na hostelu. V El Nidu bylo docela dost turistů, ale horší než davy lidí byli všudypřítomný nabízeči. Prodávali hlavně voděodolný batůžky na lodní výlety, ale i různý náramky a hlouposti (třeba falešný perly). Taky to bylo jediný místo, kde jsme viděli tolik žebrající lidi – hlavně děti a starší osoby. Děti nejen žebraly, ale často i musely prodávat různý cetky.
Zamluvili jsme si motorku na příští dva dny v Bella Motorbike Rental (vybrali jsme si tuhle půjčovnu na základě dobrých recenzí na internetu). Je lepší zamluvit si ji s předstihem, protože často v ten den už nemají žádný volný. Půjčení stálo 500 pesos na den.
Na chvilku motorkáři
Druhej den jsme vyrazili na cestu hned ráno. Chtěli jsme se vzdálit z turisticky rušnýho El Nida a poznávat pravej život severního Palawanu, což se nám povedlo. Za tenhle výlet jsme moc rádi (rozhodně lepší volba než vyzkoušet všechen island hopping, co se v El Nidu nabízí). Udělali jsme si 75 kilometrů dlouhej okruh na sever od El Nida. Jeden batoh jsme si mohli schovat v půjčovně a netahat tak s sebou všechny věci.
První den byl naším cílem kemp Bayong Beach Campside nedaleko vesničky Sibaltan. Cestou jsme zastavili na dvě atrakce. První byl Bulalacao vodopád – menší než vodopád v Port Bartonu, ale v hezky udržovaným prostředí. Jediná škoda byla, že v jezírku pod vodopádem byla hnědá voda. Procházka od silnice trvala cca 20 minut.
Podruhý jsme zastavovali u jeskyně Ille. Kromě prohlídky jeskyně jsme mohli s guidem vyšplhat i na vrcholek skály, kde byly krásný výhledy do okolí. Prohlídka jeskyně byla sama o sobě moc zajímavá, je to ještě dost neprozkoumaný prostředí s hodně dlouhou historií. Na vrcholek nosili lidi před mnoha a mnoha lety oběti bohům, doteď jsou po cestě k vidění mušle. Cesta nahoru není po žádný ušlapaný pěšince, šplhali jsme se po kamenech a občas to nebyla úplně sranda. Ale guide má trasu dost zmáknutou a vždycky poradil, kam se jak natočit, čeho se chytit nebo kam dát kterou nohu. Dostali jsme moc fajn kluka, kterej nám kromě zajímavostí o jeskyni říkal spoustu věcí o životě na Filipínách, o sobě, svý rodině i celým státním systému.
Brzy prý bude tahle jeskyně součástí výletu – takový jeskynní tour. Zatím jsou ve fázi testování, než to celý spustí. Byli jsme dost rádi, že jsme to stihli v týhle fázi, kromě nás tam byl jen jeden další pár.
Do kempu jsme dorazili odpoledne, měli jsme spaní v krásný chýši a těšili jsme se, jak si dáme pohodičku a vykoupeme se, když bydlíme prakticky na pláži. To jsme ale netušili, jak moc tam s mořem cloumá odliv. Byl zrovna v plným proudu, takže když jsme se vrhli do vody, šli jsme a šli a pořád jsme měli vodu po kolena. Pak jsme došli k ostrým kamenům, po kterých se dál už moc jít nedalo. Koupačka teda nevyšla, ale rozhodli jsme se projít kousek po pláži. Došli jsme až do vesnice Sibaltan a rozhodli se, že se nejdřív skočíme oblíct a do vesničky vyrazíme na průzkum a večeři. Odliv měl jedinou výhodu – viděli jsme spoustu menších i větších krabíků a poustevníčků.
Ještě se vrátím ke kempu – ten můžeme všema deseti doporučit. Záchody sice úplně nezářily čistotou, zato tam byl úžasnej klid a milá paní domácí, která nám uvařila skvělý zeleninový kari. Kromě skromnýho a levnýho bydlení, který jsme měli my (1 noc nás vyšla na 170 korun), je možnost ubytovat se v pohodlnějších chatkách. Mezi palmama byla natažená slacklina, k dispozici byla volejbalová síť a kolem se pořád šmrdolila smečka psů. Od 6 ráno do 2 odpoledne v kempu nešla elektřina a mobilní signál tam nebyl vůbec.
V podvečer jsme vyrazili do vesnice, tentokrát po silnici. Na kopci nad vesničkou stojí zánovní vcelku moderní kostel a po cestě k němu rostly ananasy (bylo to poprvý, co jsme je viděli růst, takže nás celkem nadchly). Do vesnice jsme došli při západu slunce, poletovala tam spousta netopýrů, a protože byla sobota, v několika zahradách probíhaly oslavy (u jedné nám pán sdělil, že slaví narozeniny). Našli jsme restauraci, kde jsme byli jediní zákazníci, a mladá milá majitelka nám uvařila super zeleninový jídlo. Jedinou chybkou byl velikánskej pavouk trůnící v rohu oné místnosti. Tam jsem pocítila největší vděk za moskytiéru v naší chýši.
Zpátky do kempu jsme se chtěli znovu projít po pláži, ale už byla doba přílivu, takže jsme neriskovali, že někde neprojdeme, a vrátili jsme se po silnici. Když jsme dorazili zpátky do kempu, dali jsme si pivo u vody – ta teď končila jen pár metrů od chatek. Podle našich výpočtů jsme si odvodili, že se v noci příliv a odliv ještě stačí vyměnit a ráno bysme se mohli ještě před cestou přeci jen vykoupat. Jak naivní nám ten nápad připadal, když jsme vstali a moře nikde, lodě seděly v písku a nám došlo, že to, co jsme viděli minulý odpoledne, už byla fáze přílivu. A tak jsme kopli do vrtule hned po snídani.
Druhá část okruhu měla být stejně hlavně koupací, takže nás ani ranní nezaplavání nemrzelo. První zastávku jsme měli na Duli Beach. K pláži se musí sjet z hlavní cesty na silničku, která je nezpevněná. Jelo se do kopce a potom z kopce, cesta byla hodně prašná, což se nám taky při sjíždění vymstilo, a motorku jsme do toho rozježděnýho prachu položili (opravdu vhodnej den na bílý tričko, Evo). Naštěstí jsme neměli skoro žádnou rychlost a vrstva prachu byla docela měkká, takže jsme vyvázli jen s pár povrchníma odřeninama.
Pláž byla skvělá, sice tam netekla voda, takže jsem si tričko musela přemáchnout v moři (a pak jsem byla celej zbytek dne ještě slanější, než bylo zamýšleno), ale na pláži bylo maličko lidí – ponejvíc surfaři – a hlavně byly parádní vlny! Po vykoupání jsme se víc nezdržovali a pokračovali jsme v cestě. Byl čas oběda, když jsme projížděli malou vesničkou, kde jsme si všimli sympatickýho podniku s velkou cedulí „vegan“ – byla to restaurace SWAK Filipino vegetarian kitchen, kde nám paní dala na výběr ze tří vege jídel a ještě nám udělala navrch mangový závitky.
Celej den se honily mraky a na naší druhý zastávce, což byla další pláž – Nacpan Beach – jsme zažili první filipínskej déšť. Trval asi 10 minut. Tahle pláž už nebyla klidná, jezdí sem hodně lidí z El Nida, je to odtud kousek. Z hlavní silnice taky nevede zrovna královská cesta, ale je lepší než ta na Duli Beach. Některý lidi se tam nechali vézt tricyklem, což muselo být dost nepohodlný. Taky se na pláž platí vstupný (nevšimli jsme si při projíždění vybíračů, takže jsme projeli bez placení). A hlavně je i kolem pláže několik resortů. Od lehátek nás vyhnali (rozuměj: chtěli po nás za něj zaplatit), tak jsme si museli dát věci do mokrýho písku (ne že by to vadilo, když byly všechny po pádu z motorky špinavý), vlny tady žádný pořádný nebyly a ve vodě bylo moc lidí. Nemělo smysl se tam moc dlouho zdržovat, zvlášť když jsme měli vytipovaný místo, kde dáme další pauzu.
Po cestě od silnice jsme zahlídli ceduli nabízející kokosák za krásných 35 pesos. Byla to moc příjemná zastávka, do kokosů jsme dostali brčka z čerstvýho bambusu, který jsme si mohli nechat, pán tam měl krásný maličký štěňátko, a když jsme se vyptávali na ovoce, co měl jako dekoraci, dal nám kousek ochutnat. Říkal, že se to jmenuje kešu, a nebylo nic moc – sice sladký, ale zanechávalo nepříjemnej pocit na zubech.
Poslední zastávkou dne byl vodopád jménem Nagkalit. Opět nás nechtěli pustit bez průvodce, takže jsme se na 20-30 minutovou cestu vydali ve třech. Nakonec jsme za naši průvodkyni byli moc rádi, tady totiž nebyly značený cesty a často jsme se museli brodit přes potok. K tomuhle účelu nám u startu vnutili gumový boty (protože jsme měli na nohách kecky), ze kterých se nám oběma udělaly puchýře. Slečna nám taky povídala zajímavý věci o školách a hledání práce na Filipínách a ukazovala nám různý rostliny a plody. Cestou rostly minilimetky calamansi, ze kterých jsme skoro každej den pili džus, a taky jsme zjistili, že tamto divný kešu ovoce mělo spojitost s kešu ořechama, kterou jsme mu nepřisoudili, a mysleli si, že se jen podobně jmenuje. Každej oříšek roste totiž u jednoho plodu. Spolu s ořechem je v jeho obalu taky nějaká tekutina, která dráždí kůži, asi proto ovoce chutnalo tak, jak chutnalo.
Bylo období sucha, takže vodopád nebyl v plný síle, ale i tak jsme se u něho pěkně vykoupali. Byli jsme tam úplně sami, naše průvodkyně nám potvrdila, že nejvíc turistů přijíždí dopoledne a potom pokračují na Nacpan Beach, my to vzali opačně a bylo to rozumný rozhodnutí.
Island hopping nesmí v El Nidu chybět
Po návratu do El Nida jsme vrátili motorku a šli se ubytovat do Alexzus Bacpacker Travel Lodge. Ubytování jsme si předem zaplatili na dvě noci. Bylo to to nejhnusnější bydlení, co jsme na Filipínách měli. Rozhodně nedoporučujeme! Po první velký návštěvě záchodu se ucpal, po prvním vysprchování se ucpal odtok u sprchy. Řekli nám, ať využíváme koupelnu v protějším pokoji. Tam záchod udělal to samý, sprchu jsme ani nestihli zkusit. Jako bonus v protějším pokoji byli švábi. Propůjčili nám třetí koupelnu v dalším pokoji, tam jsme to už doklepali do konce. Voda tekla chvílema úplně rezavá a nejen chvílema rzí smrděla. Bylo to první místo, co nás donutilo koupit si balenou vodu, protože se nám hnusilo si tuhle přefiltrovávat.
Večer jsme si šli sehnat výlet lodí na příští den. Nakonec jsme se rozhodli opět pro Tour A. Výlet stál 1 200 pesos + 200 daň + 150 kajak (za jednoho – 300 celej kajak pro dva) do Velký laguny. Jak už bylo řečeno, výlet se nám nelíbil tolik jako ten v Port Barton. Vyjeli jsme později (čekali jsme na nějaký lidi a hrozně dlouho stáli v přístavu), vrátili se dřív (už kolem 4. hodiny odpolední), obědvalo se přímo na lodi a jídlo nebylo tolik dobrý (hlavně ač se nás paní sama předem ptala, vegetariánskýho tam toho moc nebylo) a ani šnorchlování nebylo tolik krásný. Ale je to jen porovnání, výlet byl i tak moc hezkej, šnorchlování nás bavilo stejně a moc se nám líbily laguny! Kajakování v tý Velký bylo parádní, vykoupali jsme se a viděli jsme tam krásnou medúzu a mořský ježky.
Na další den ráno už jsme měli koupenou cestu vanem zpátky do Puerta. Jedna malá rada na závěr: Pokud si nechcete cuchat nervy, nekupujte si jízdenku přes internet. My si ji koupili přes Booking, protože nám nabízeli fajn slevu. Na nádraží sedělo několik lidí u stolečků, měli tam i počítač a u jednoho stolku dokonce baner Bookingu. Tam jsme tedy hned zamířili. Kluk, co u stolku seděl, hned hlásil, že neví, že tam nepracuje. Ostatní byli úplně ztracený, pořád čekali, že se vytasíme s nějakým papírem a na QR kód koukali jak vyvoraný myši. Potvrzující e-mail, kde byla částka v korunách vůbec nepobírali. Pak se jali telefonovat a řešit. Nakonec nám řekli, ať se usadíme, že se to nějak vyřeší. A nakonec fakt jo. Sice to trvalo, naštvaný jsme byli my i oni, ale do Puerta jsme (jen se třičtvrtěhodinovým zpožděním) odjeli.
Luzon
Na Luzonu jsme strávili týden a den. Za tu dobu jsme toho dost najezdili autobusem – z Manily jsme jeli přes noc do hor k rýžovým terasám v okolí městečka Banaue a odtud zase nočním autobusem k pobřeží do surfařský vesnice San Juan u města San Fernando.
Na skok v Manile
V Manile jsme nakonec stihli být jenom jeden půlden mezi příletem z Palawanu a odjezdem nočním autobusem do Banaue. Z letiště jsme se chtěli dostat MHDéčkem, o kterým jsme se dočetli, že by tam mělo jezdit, ale ani místní holky ze stánku před letištěm o žádným nevěděly (nebo to dost umně předstíraly), takže jsme nakonec museli využít Grab.
Nechali jsme se odvézt do čínský čtvrti, která je v Manile dost rozsáhlá. Tam nás při hledání restaurace zastihnul pěknej liják, ale do zvolený jídelny New Quan Yin Chay Vegetarian jsme se dostali téměř suchý. Jídlo tam bylo dobrý a levný. Nejdřív jsme se motali kolem krásnýho kostela Binondo Church. Potom jsme se vydali k tržnici Divisoria Market, kterou jsme si chtěli jen obhlídnout a před odletem si v ní nakoupit suvenýry. Tentokrát jsme si tam pořídili jenom pár kousků jackfruitu. Na trhu byla hromada lidí, venku převažovaly stánky s ovocem, zeleninou, jídlem a plyšákama, uvnitř prodávali hlavně oblečení a v nejvyšším patře byly restaurace (a záchody, proto jsme se tam vydali). Za nás tržnice určitě stojí za to, nakupují tam hlavně místní, žádný turisty jsme tam nepotkali.
Pak jsme se vypravili do historický čtvrti Intramuros. Cestou se nám naskýtal fakt smutnej pohled – procházeli jsme totiž chudinskou čtvrtí. Ta začínala vlastně hned za tržištěm. Domky stlučený z plechů, nepořádek a spousta lidí. Nejhorší byl pohled na zadní části domků stojících kolem řeky. Stačilo kousek popojít a už se otvíral výhled na mrakodrapy a úplně jinej manilskej svět, což na tom bylo vlastně nejsmutnější.
Už čtvrť Intramuros byla docela kontrastem k chudinský čtvrti. Nebyli tam skoro žádný lidi a překvapilo nás, že ani žádný turisti. K vidění tam byly hezký historický budovy – univerzita, muzeum, kostely. Taky tam stojí krásná katedrála (Manila Cathedral), ve který zrovna probíhala svatba (dovnitř nás pustili). Katedrála stojí na významným náměstí Roma Plaza a kromě ní je na náměstí k vidění i budova vlády Palacio del Gobernador.
Pro prošmejdění Intramuros jsme byli už uchozený, takže jsme se rozhodli uchýlit se někam do parku a tam si chvíli počíst a posedět. Rozhodli jsme se pro známej Rizal Park (protože jinej blíž nebyl). Cestou jsme míjeli krásnou budovu Národního muzea (National Museum of the Philippines). V Rizal parku jsme zjistili, že si jen tak nesedneme, bylo tam hodně lidí a hlavně hodně málo laviček. Nakonec jsme našli místo v čínským koutku (takových koutků tam bylo víc, vedle byl třeba japonskej), odkud jsme mohli pozorovat dost pochybnou vojenskou přehlídku. Vojáci a vojačky nejdřív předvedli, jak umí pochodovat, a následně zatančili na písničky rozličných žánrů – od ploužáků po rap.
Brzy po vojenský šou nás z našeho čínskýho útočiště vyhodili, protože se tam v pět odpoledne zavírá. Pak už jsme lavičku žádnou neobjevili (na zaplivaným obrubníku se nám nechtělo sedět a do trávy jsme si sednout netroufli, protože to nedělal ani nikdo jinej). Vybrali jsme si ale nějakou restauraci na mapách, a tak jsme se vydali tovnou tam. Záhy jsme zjistili, že restaurace se nachází v obrovským obchoďáku, kde je několik pater plných podniků s jídlem a pitím, takže jsme se na dlouho zabavili hledáním.
Po jídle a kávě už bylo na čase uchýlit se na autobusovou zastávku, odkud nám v 9 večer odjížděl autobus směr horský město Banaue na severu ostrova. Znovu jsme využili Grab. Na zastávce bylo jen pár míst k sezení, který byly absolutně plný. Většina lidí ale čekala na dřívější spoj než my. Sedli jsme si na obrubník k benzínce přes ulici, kde taky bylo světlo a mohli jsme si tak čekání krátit čtením.
Provincie Ifugao na severu Luzonu
Příjezd do Banaue
Cesta autobusem nanabízela žádný extra pohodlíčko, klimatizace jela na plný pecky a v autobuse byla příšerná zima. Ohřáli jsme se vždycky při pauze na záchod, kdy jsme si při vystoupení ze zmrzlinobusu do skoro třicetistupňovýho tepla v bundách připadali trošku pitomě. Ale ani bez klimatizace by to nebyla zrovna cesta snů, řidič řezal zatáčky, a protože jsme seděli úplně vzadu, pořádně to s náma houpalo a skákalo.
Do Banaue jsme dorazili kolem sedmý hodiny ranní (tedy asi o hodinu dřív, než bylo v plánu). Bylo mlhavý ráno a na filipínský poměry i docela chladný (v týhle oblasti můžou teploty sklouznout až na 17 stupňů, proto po ránu všichni místňáci nosí teplý bundy). K autobusu přijel pán z našeho ubytování, dost nás to překvapilo, protože jsme na tom nebyli předem nijak domluvený (přijeli takhle pro více turistů, který dorazili s náma). Bydlení jsme měli zařízený v Halfway Lodge and Restaurant. Když nás pán dovezl do ubytování, šli jsme se hned osprchovat. Bylo mi trošku divný, že sprcha je společná na chodbě, měla jsem za to, že jsme měli mít vlastní, ale nijak jsme to kvůli tý jedný noci neřešili. Pak jsme vyrazili na snídani k našim ubytovatelům. Problém nastal, když po nás kromě zaplacení snídaně chtěli zaplatit taky za noc. My ale pokoj platili předem přes Booking. Překvapivá informace k nám doputovala v zápětí: nejsme ve svým ubytování, ale v sousedním Halfway Inn and Restaurant. Prej jsou sice jedna rodina, jmenujou se (skoro) stejně, ale jejich podniky k sobě nepatří.
Šli jsme si teda zase zabalit vybalený batohy a pokračovat o dům dál. Nechtěli jsme být neslušný, a tak jsme paní přiznali, že už jsme se tam osprchovali a chtěli jsme se s nima vyrovnat. Paní nám mile oznámila, že to bude „jen“ za 200 pesos (za noc jsme platili jen o málo víc). Náš novej pokoj byl ale hezčí než ten původní nepravej, sprchu jsme fakt měli svojí a koupelna byla největší, jakou jsme na Filipínách zažili. Hlavně jsme z okna měli krásnej výhled na okolní hory, rýžový terasy a městečko a taky jsme si po 11 dnech dopřáli teplou sprchu, takže jsme i přes komplikace byli nadmíru spokojeni.
Výhledy na Banaue
Ač jsme byli po noční jízdě docela znavený, přemohli jsme se a hned vyrazili ven na procházku po vyhlídkách na rýžový terásky v okolí Banaue. K nejvyšší vyhlídce to bylo skoro 5 kilometrů – samozřejmě do kopce. Celá cesta je lemovaná obydlíma a výhledy, který se naskýtaj, jsou opravdu krásný. Nepotkávali jsme skoro žádný turisty, nikam jsme nespěchali a každou vyhlídku si náležitě vychutnali. Na nejvyšší výhledovej bod jsme dorazili v čase oběda, tak jsme si ho v restauraci u vyhlídky samozřejmě dopřáli. Zeleninový jídlo měli jen jedno a nebylo nic moc, ale výhled při jeho konzumaci všechno vynahradil. Poobědovou kávu jsme si vypili ve skvělý kavárně – Banaue View Cafe: výhled z terasy úchvatnej, paní majitelka moc milá a kafe (nečekaně) dobrý.
U vyhlídek jsou často babičky v tradičních oblecích, který jsou ochotný se s váma za nějakej peníz vyfotit. Jednu skupinku turistů dokonce učily nějakej speciální tanec. Podpořit je můžete i tím, že si koupíte něco z jejich výrobků – samy tkají látky a šijí z nich hlavně tašky a batůžky. Všechny věci mají dost levný, koupila jsem si tam krásnou tašku přes rameno za 130 korun. Taky jsme si koupili místní kafe, který bylo výborný. Škoda, že ho jinde na Filipínách neseženete a i tady v horách nejčastěji nabízeli instatní.
Banaue je (na místní poměry) velký městečko, je tu několik škol, kostelů a procházeli jsme taky kolem policejní stanice. Všude vám budou nabízet výlety do okolí se vším všudy – odvoz i průvodcování – a taky vám tvrdit, že se nikam nedostanete bez guida (tomu nevěřte). Ve městě je spousta možností ubytování a nespočet restaurací. Všema deseti doporučujeme restauraci Uyami´s Green View Lodge and Restaurant, měli jsme tam výborný zeleninový kari – porci, kterou nebylo v mých silách sníst (a to je co říct). Všude tady taky mají výtečnou rýži, což se dá asi celkem předpokládat.
Kouzelná vesnička Batad
Na druhou severskou noc jsme měli zajištěný ubytování ve vesničce Batad. Tam jsme se dostali tricyklem za 500 pesos (cenu jsme lehce usmlouvali), cesta trvala skoro hodinu. Spali jsme ve skvělým ubytování s nádherným výhledem z terásky — Batad View Inn and Restaurant. Cena za pokoj lehce přesáhla 200 korun. Majitel byl strašně fajn, sice se nám vysmál, že naše země nemá moře, ale odpustili jsme mu to. Hlavně díky tomu, že měli dvě kočky, tři psy a volně pobíhající slepice s kohoutem.
Batad je úžasný místo! Do vesnice se nedostanete jinak než po svejch. Tricykl nás z Banaue dovezl, kam až to šlo (na stejným místě jsme měli na další den ráno domluvenej sraz a odvoz zpět) a potom jsme už necestou šlapali dolů k vesničce. U „vstupu“ do vesnice jsme se museli zapsat a zaplatit poplatek. Snažili se nám vnutit guida, ale odmítli jsme. Na týhle straně Batadu je spousta možností ubytování, když jsme došli do toho našeho, dali jsme si pivo s výhledem a odmítli dalšího vnucujícího se chlápka coby guida.
Radši jsme co nejdřív vyrazili po vlastní ose prozkoumat vesnici. Chodí se tady jen po schodech a cestičkách mezi rýžovýma teráskama. Měli jsme ten den dva cíle: Top View Point úplně nahoře na druhý straně (znamenalo to sejít dolů k domečkům a zase až úplně nahoru na vyhlídku) a vodopád Tappiya Falls úplně, ale úplně dole. Znamenalo to vyšlápnout a sešlápnout za ten den hodně schodů. Mě bolely lýtka další dva dny (Libora prej ne, ehm).
Cestou jsme potkávali skupinky turistů (většinou s guidem), ale nebylo jich moc. Bez doprovodu se dá po Batadu úplně v pohodě pohybovat, cestičku jsme si spletli jenom jednou. Cestou nahoru jsme byli dost rádi za zavlažovací systém, kterým jsme se alespoň trošku mohli osvěžit, a nahoře nám udělal radost stánek se studeným pitím. Cestou k vodopádu bylo taky (doslova) pár obchůdků. Vodopád byl ještě krásnější, než jsme čekali. Protože byl velikánskej, dopadající voda dělala v jezírku parádní vlny. Jezírko bylo pořádně studený, asi proto se tam skoro nikdo nekoupal, i když kolem okounělo dost lidí. Tudíž jsme jezírko měli většinu doby v něm strávený jen pro sebe.
Potom už nás čekal jen pozdní oběd ve vesničce a odpočinek na krásný terásce našeho ubytování. Uvařili nám dobrý kafe a spolu se zvířectvem jsme si užívali výhled na vesničku. Na večeři jsme se rozhodli zajít do restaurace o něco výš, který jsme si všimli ráno po příjezdu. To bylo trošku dobrodružný, protože ve vesničce nejsou žádný světla. Naštěstí jsme s plným břichem po schodech sestupovali, naopak by to bylo asi dost výživný.
Nutno říct, že v Batadu není vůbec signál. (WiFi připojení v ubytováních samozřejmě taky není.) Proto buďte rozumnější než já, a když si zaplatíte ubytování online, stáhněte si povrzení, jinak budete vypadat jako lháři a lumpové. Nám to naštěstí prošlo, protože, jak bylo řečeno, majitel byl moc milej a dali jsme mu kontakt – kdyby něco, vše poctivě doplatíme.
Vesnička je díky svým více než 2 tisíce let starým rýžovým terasám zapsána v seznamu UNESCO. Dozvěděli jsme se, že terasy v Banaue na seznamu nejsou proto, že si tam lidé stavěli moc velký domy, který kazily výhledy. Taky rozestavěnej parkovací dům v Banaue prý zakázali dokončit, protože by byl moc vysokej (a tak ho raději mají využívat s trčícíma drátama).
Poslední den v horách
Dalšího rána jsme museli vstávat časně, na 8 jsme měli domluvenej odvoz a cesta ke smluvenýmu místu trvala minimálně půl hodiny. Posnídali jsme na našem oblíbeným místečku na terase spolu s kočičím i psím kamarádem a pak hurá po schodech nahoru!
Jak bylo zmíněno, ve světě řádil koronavirus a předešlej den začala opatření přitvrzovat i na Filipínách – prezident uzavřel Manilu do karantény. Moc jsme si o tom nestihli přečíst, protože jsme celej den a noc strávili mimo signál. Toho rána ale uzavřeli taky celou vesničku Batad. Od toho dne tam nepustili žádný turisty. Výběrčí poplatků zmizeli a nás se při čekání na odvoz starostlivě místní vyptávali, co máme v plánu, kam jedeme a jak jsme na tom. Trošku jsme se zapotili, protože nabízený jeepney do města jsme nechali odjet a náš domluvenej pán měl zpoždění. Naštěstí slib dodržel a po osmý přifrčel. Měli jsme naplánovanej společnej výlet do další vesničky zapsaný na seznamu UNESCO – Hapao, kde jsou k vidění zase jiný rýžový terásky a taky horký prameny.
Vzhledem k situaci v Batadu jsme se trochu obávali, jak to s výletem dopadne. Proto náš pán po příjezdu do Banaue zavolal svýmu kamarádovi a našemu budoucímu guidovi, zda je vesnice přístupná. Byla, takže jsme se vydali na cestu. Když jsme tam po cca třičtvrtě hodině dojeli (cestou jsme se ještě zastavili u vyhlídky na vesnici), nebyli jsme první. Před náma se do vesnice dostali vojáci, aby ji stejně jako Batad uzavřeli.
Naštěstí měl náš pán nápad, co s náma, abysme nemuseli až do večera dřepět ve městě, kde už jsme to nejhezčí viděli (už jsme měli koupený jízdenky na 6 večerní z Banaue do většího města Baguio). Zeptal se, jestli rádi chodíme a my jo! Takže nás vzal na rýžový terásky, který nejsou nijak slavný, jsou zapadlý a část z nich vlastní jeho rodina. Ale i tyhle bezejmený terasy byly krásný! Procházkou mezi teráskama jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí nejen o pěstování rýže (taky o školství, zdravotnictví nebo jeho rodině). A nejlepší na tom bylo, že jsem si mohla zkusit sázení rýže! Pánovy sestry zrovna byly v procesu, tak mi ukázaly, jak na to. Byla jsem pro ně taky zajímavá atrakce. Libor si to vyzkoušet nemohl, protože je to čistě ženská práce.
Po skvělý procházce nás náš pán vzal na úplně jinou vyhlídku na Banaue. Na kopečku provozuje krásný ubytování v chatičkách jeho příbuzná. Sice měla zavřeno, ale pustila nás tam se rozhlídnout. Potom už jsme se vrátili do městečka. Ještě jsme měli celý odpoledne před sebou, a tak jsme se najedli v restauraci, kterou taky provozuje pánova rodina, a po obědě jsme se jali čekat na náš spoj v Banaue Pink Eco Hostel, kde mají kromě ubytování a restaurace hezkej obchůdek s eko výrobkama. My si dali (moc dobrý) kafe, a jelikož začal pořádnej slejvák, četli jsme si a čekali tam, dokud to šlo.
Potom nás náš pán odvezl na autobus (součást dohody), cestou nám zastavil v pekárničce, abysme si koupili něco na cestu. Čekala nás další mrazivá šílená jízda autobusem. Tentokrát jsem se bála ještě víc, protože bylo mokro a pořád dost pršelo.
Poslední týden aneb strastiplná cesta domů
Jak už bylo párkrát zmíněno, celej náš filipínskej příběh provázely nemilý světový okolnosti – všude se řešilo neobvykle rychlý a silný šíření koronaviru a nemoc jím způsobená. V Čechách se první případ objevil den po tom, co jsme odjeli. Na Filipínách byly potvrzený případy 3, ale už asi měsíc číslo nerostlo. Po odjezdu jsme to přestali sledovat.
13.3. ráno jsme zjistili, že se filipínskej pan prezident rozhodl uzavřít Manilu do karantény. Na Filipínách v tu dobu bylo něco málo přes 50 lidí pozitivně otestovaných na koronavirus. Informace byla taková, že turisti s letenkou z Manily se do města dostanou, aby mohli zemi opustit. Zároveň jsme zjistili, že ČR uzavírá hranice, takže asi budeme mít trošku problém dostat se po příletu z Mnichova domů. Odlétat jsme měli 22.3. večer z Manily, v Mnichově se ocitnout 23.3. dopoledne.
My jsme každopádně neměli čas řešit ani jeden z problémů, protože v 8:00 jsme opustili město a ocitli se na 24 hodin mimo signál. (Jako na potvoru jsme si večer před den po dni doplánovali poslední týden, kde se jak dlouho zdržíme, jak tam pojedeme a podobně, nebude překvapením, že z toho plánu ve výsledku nevyšel ani jeden bod.)
14.3. uzavřeli všechny místní turistický vesničky a nám došlo, že problém se rozhodně netýká jen Manily. Nicméně jsme v 18:00 jsme nasedli do autobusu směr první větší město Baguio. Z Banaue jsme vyjížděli jen my a páni řidiči.
Jedeme k moři
Do Baguia jsme přijeli 15.3. ve 4 ráno značně pomačkaný a vymrzlý z překlimatizovanýho autobusu. Měli jsme štěstí a hned v 5 nám jel autobus do San Fernanda. Náš plán byl dopravit se hlavně k moři na místo, který stejně bylo jako první na našem seznamu, a tam případně přečkat delší dobu, kdyby si to situace žádala. Stejně se tam chceme naučit surfovat, tak aspoň bude čas pilovat techniku.
Do San Fernanda jsme dorazili před sedmou ranní a odtud už to byl kousek tricyklem do vesnice San Juan, surfařskýho ráje u pobřeží. Byli jsme docela unavený a těšili jsme se, jak se na hotelu nejdřív umyjeme a trochu si zdřímneme, než vyrazíme k moři. Z tohohle omylu nás vyvedla recepční, která nám oznámila, že za ubytování se před 14. hodinou si účtují poplatek 600 pesos.
Takže jsme vyrazili rovnou k moři, vesnice vypadala hezky, byli tam samý mladý vysmátý lidi, docela moderní restaurace a několik surfařských škol. Říkali jsme si, že to bude sranda přečkat nějaký případný nepokoje tady, s výletama po okolí a koupáním. A plácali jsme se po ramenou, jak jsme to skvěle vymysleli.
Bylo něco před polednem, když jsme se rozhodli s jedním surfařem domluvit na zítřejší den začátečnickou lekci. A v tý chvíli se začal plán znovu sypat. Oznámil nám totiž, že od zítřka se dle nařízení zavírají všechny surfařský školy a celá pláž. Prej nám může dát lekci po obědě. Tak jsme se domluvili, že jo, i když jsme byli po cestě docela unavený a ne úplně při síle. Než jsme šli hledat, kde se naobědváme a před ubytováním se, jsme se radši ještě zeptali v jedný škole (protože domluvenej týpek tam už zase nebyl), jestli bude možný vzít si u nich lekci kolem půl 3. Říkali, že v pohodě.
Když jsme se v půl 3 vrátili na pláž, u surfspotů bylo prázdněji než dopoledne a ti, co tam byli nám řekli, že lekce už nedávaj, jedni, že už nesmí, druzí, že jsou moc velký vlny, třetí už tam pro jistotu vůbec nebyli. A takhle (PROZATÍM) skončila naše kariéra surfařů – dřív než začala.
Byli jsme celkem v háji, ve vesničce nic kromě pláže nebylo, ale měli jsme zaplacený spaní ještě jednu noc, tak jsme se rozhodli zůstat a vymyslet náhradní program. Neschůdnější se zdálo půjčit si motorku a jet se podívat někam do okolí. Záhy jsme ale zjistili, že motorky (ani kola) se tam prostě nikdě nepůjčujou.
16.3. ráno jsme tedy v klidu vstali a zašli na snídani k pláži, kdyby náhodou. A náhodou jo! Lidi se normálně koupali. Bylo nám řečeno, že když tam nebude moc lidí u sebe, na pláž můžeme. Sice bylo trochu frustrující koukat celej den na lidi, jak surfujou, když my jsme nemohli, ale pořád lepší blbnout ve vlnách než nic.
Při hledání restaurace, kde se naobědváme, jsme zjistili, že se přes noc ze San Juan stala venice duchů. Skoro všechno bylo zavřený, nikde nikdo. A nám bylo jasný, že zítra musíme pryč. Pojedeme zpátky do Baguia. Recepční nám nejdřív řekla, že Baguio je taky v karanténě a nejezdí tam autobusy, ale může nám objednat soukromej van. Potom naštěstí někde zjistila, že autobusy normálně jezdí, takže velká investice do soukromý cesty se nás netýkala.
Mezitím jsme zkoušeli zjistit, jak je to s přístupností na dvě sopky, kam jsme plánovali v týdnu trek. Dlouho to vypadalo nadějně, ale nakonec zavřeli i vstup na tu míň profláklou. Nebylo už tedy moc možností, kam se vydat.
Jedeme od moře
To jsme ovšem ještě vůbec netušili, jaký další rozhodnutí přes noc pan prezident vymyslí. 17.3. ráno jsme se vzbudili a v telefonech na nás čekaly nemilý zprávy: turisti mají 72 hodin na opuštění Filipín, jinak musí zůstat na Filipínách měsíc v karanténě. Platný to bylo od půlnoci, takže my už měli jen 64 hodin na vypakování se.
Počali jsme se tedy jednat. Na recepci už byl někdo jinej – kluk, kterej nemá kontakt na řidiče s vanem, ale sežene ho. My se začali balit a zjišťovat, co se dá. Pelikán nám už předtím oznámil, že letenky na dřív nám nepřebukuje. A ambasáda radila dostat se co nejdřív do Angeles, města kousek od Manily, kde je letiště, na který se snaží dostat všechny turisty z jiných filipínských ostrovů (my měli to štěstí, že takhle celá situace začala, až když jsme byli na hlavním ostrově, kde se nachází i Manila). Z Angeles doteď jezdily i Point to Point autobusy na letiště do Manily. Ty ovšem byly (velice inteligentně) zrušeny s počátkem třídenní lhůty. Takže máme okamžitě vypadnout, ale na letiště nás nikdo neodveze. Logika asi nebude silná prezidentova stránka.
V 10:00 jsme nasedli do vanu, kterej nás za šílený peníze odvezl do Angeles. Cesta trvala dost dlouho, na místo jsme dorazili až ve 4 odpoledne. Nejdřív jsme hledali, kde by nám prodali roušku (skoro nikde neměli a nakonec jsme sehnali přesně takový, jakým jsme se před necelým týdem vysmívali v Manile na tržišti). Potom jsme asi dvě hodiny stáli v koloně u check pointu, který vznikly z bezpečnsotních důvodů mezi provinciema a na kterých měřili všem projíždějícím teplotu. Protože v autě byl hic, jak jsme stáli dvě hodiny na rozpálený silnici, musel Libora měřit natřikrát, než získal normální teplotu, aby nás mohl pustit dál (poprvý mu naměřil pres 38 stupňů). Po cestě jsme se taky dozvěděli, že nám zrušili let domů (což bylo celkem očekávaný a ani nás to už moc nenaštvalo).
V Angeles jsme měli zarezervovanej hotel s bazénem, celkem luxus. Bylo to druhý nejdražší spaní, co jsme si na Filipínách dopřáli. A taky jedno ze dvou, kde kromě nás vevnitř bydleli švábi. Angeles je celkem hnusný město, takže jsme neměli moc snahu si ho projít a hlavně jsme neměli moc času. Museli jsme vymyslet bojovej plán, jak se dostat pryč. Sešli jsme se na dost pozdním obědě/brzký večeři s dalším českým párem, kterej jsme potkali v Batadu, že jako něco vymyslíme spolu.
Úprkem z Filipín
Vymysleli jsme to, že jsme si rovnou od stolu koupili letenky z Manily do Dubaje, odtud to lítá do Čech furt (říkali jsme si). Rovnou do Prahy, nebo na okolní letiště jsme si letentky nekoupili jednoduše proto, že už byly šíleně drahý a dát 40 tisíc za letenku se nám opravdu nechtělo. Navazující letenky jsme zatím nekupovali, kdyby se něco pokazilo. Aspoň se mrkneme do Dubaje – kdy jindy bysme se tam dostali, že jo. A tak započal hon na taxikáře, abysme se na to manilský letiště taky nějak dostali, když už máme letenky.
Tenhle úkol byl celkem oříšek, protože Filipínci měli zákaz jezdit do Manily. Jejich vláda vydala takový milý prohlášení, kde jim to zatrhla. A bylo fuk, jestli vezli turisty, který mají letenky a kterých se chtějí stejně zbavit, prostě nikdo nikam nesmí. Naštěstí nám pomohla česká ambasáda, s níž jsme už byli pár dní ve spojení, a poslali pro nás (plus další dva uvíznutý Čechy s letenkou na stejnej den) auto, kterým nás odvezli na letiště.
18.3. jsme tedy ráno vyrazili ambasádní dodávkou na letiště. Než jsme vyjeli, přišla všem zpráva, že česká vláda pošle pro turisty zaseknutý na Filipínách speciální letadlo. Na otázku, zda se tohle neplánuje, již jsme ambasádě položili 17.3., jsme dostali odpověď, že určitě ne. Nevadí, letenky už máme a nemá cenu se nad tím pozastavovat. (Vládní speciál nakonec stejně pro turisty přiletěl až 24.3. a do tý doby museli zůstat v ne moc příjemný karanténě, případně se ne moc snadno dostat na místo určení.)
Do Dubaje jsme se dostali večer a strávili tam fajn 3 dny. Situace tam byla mnohem mírnější než jinde. Sice byly zavřený všechny turistický atrakce a obchodní domy jen omezeně otevřený (to nám nevadilo vůbec), ale jinak všechno šlapalo a všude bylo dost turistů. 21.3. jsme večer pokračovali dál směrem k domovu. My si nakonec koupili letenky přes Bukurešť do Prahy, naši přátelé už je nestihli, takže letěli přes Sofii.
Neusnout na vavřínech
Z Dubaje jsme odletěli v 11 večer a v Bukurešti jsme byli 22.3. ve 3 ráno. Potud šlo všechno skvěle. Bukurešťský letiště jsme shledali opravdu hnusným a nepříjemným. Byli jsme rádi, že tady budeme jen necelých 5 hodin a zase poletíme. Když jsme ale přišli k odletům, ten náš na tabuli nebyl. Velmi nepříjemná slečna na informacích nám tvrdila, že do Prahy už se nelétá od 16.3., takže se nelétalo už dva dny před tím, než jsme koupili letenky. Ač byla noc, jali jsme se telefonovat. Na českou ambasádu v Rumunsku. Do ČSA. Do Kiwi.com.
Na nouzový lince ambasády byl člověk, kterej stále opakoval: „Já nevím.“ Ten nám moc k ničemu nebyl, ale naštěstí vzbudil pána, jenž něco věděl, byl moc příjemnej a poradil nám, ať letíme do Vídně, brzy se prej na letišti zjeví skupina Čechů, který to maj taky v plánu. Žel tohle letadlo letí až za 11 hodin. To bude zase den!
Český aerolinky s naším problémem nechtěly nic mít, máme se obrátit na prodejce letenek. A Kiwi nám přebukoval let na ten do Vídně. ČSA jim nedaly vůbec vědět, že lety do ČR ruší. Brzy bylo všechno vyřešeno a stačilo už jen přečkat hodiny a hodiny na rumunským letišti. Na to, jak to tam bylo odpudivý, bylo všechno dost drahý (od kafe po tampony), tak jsme královsky posnídali (preclíky a kafe v přepočku za 4 stovky). Jíst jsme museli na podlaze, protože na letišti přece není potřeba mít moc laviček, k čemu by tam byly, že? Online ani self check-in nám nešel udělat, takže jsme ani nemohli prchnout hlouběji do letištních prostor. Spát se tam moc nedalo a voda z kohoutků (ač jsme byli zpět v Evropě) netekla pitná. Nikde (ani u gatů) nebyly pítka, takže jsme se aspoň chvíli zabavili filtrováním vody.
Už jsme blízko
Letadýlko do Vídně bylo plný Čechů. Let byl krátkej a klidnej. Když jsme se ocitli ve Vídni, stačilo počkat půl hodiny a vylézt ven na autobusovou zastávku, kde čekal konzul z ambasády. Měli jsme jet evakuačním autobusem s hasičema. Zastávky jen na hranicích a v Brně. Odjezd v 18:00.
Poslední vlak do Prahy z Brna odjíždel ve 20:09. Bylo dost důležitý ho stihnout (alespoň pro nás a většinu autobusu, která do Prahy mířila), další totiž jel až ve 3:18. Za pět minut šest nás konzul začal odškrtávat na papíru, kterej si přinesl. Jak bylo zmíněno, bylo třeba chvátat, cesta z Vídně do Brna totiž trvá zhruba 2 hodiny. Zřejmě proto si začali lidi stěžovat (pánovi, jehož úkolem bylo nás odškrtat, posadit do autobusu a jít domů), že se jim to teda jako nelíbí, protože měli dovolenou zaplacenou do Prahy a teď se dostanou do Brna a odtud jim nikdo cestu neproplatí, jsou důchodci a v Praze by jeli MHDčkem zadarmo, kdežto teď musí platit těžký prachy za vlak (že ho nestinou jim asi žíly netrhalo). Další zajímalo, jestli teda jako půjdou do karantény všichni lidi, který ve vlaku potkáme.
Nikoho asi nepřekvapí, že jsme z Vídně odjížděli v 18:20. Po cestě jsme spali, takže jsme ani moc nestíhali bejt naštvaný, že nám vlak ujede. A ten nám skutečně ujel. O 9 minut.
Přežít Brno je základ
Smířený s osudem jsme vešli do prostor brněnskýho hlavního nádraží. Tam byla šílená kosa (nejen že se v Čechách v posledních dnech dost ochladilo, my ještě doteď žili v teplotě kolem 30 stupňů). Třešničkou na dortu byly zavřený čekárny a vidina sedmi hodin strávených na mrazu. Hotely byly z nařízení vlády zavřený.
Zkusili jsme se zeptat nádražního personálu, jestli by nás přece jen nepustili do čekárny, když nastala takováhle situace. A to oni teda nemohli! Byli nepříjemný a nechtěli se s náma vybavovat. Na infolince ČD to stejný. Ale tam nám poradili novou krizovou linku, která řeší problémy spojený s koronavirem. A tam pán začal jednat. Nejdřív si zkusil přes telefon znovu promluvit s personálem, se kterým jsme už mluvili my, ale ten se nedal jen tak zviklat. A tak zavolal mluvčí Českých drah, která zatahala za další nitky, a najednou pro nás přišla paní, ta samá, co nás předtím dvakrát poslala do háje, a přemile nás odvedla do místnosti, kterou nazývají salónek. Byl tam záchod, křesílka a kávovar, kterej (jak s omluvou říkala) teď nefunguje. Taky se nabízela, že nám hned doběhne pro vodu, ptala se, v kolik nás má přijít odemknout (jo, zamkla nás tam, aby tam na nás nikdo nemohl) a kladla nám na srdce, ať jí zavoláme, kdyby se cokoliv dělo. V „salónku“ byla sice taky dost zima, ale když jsme na sebe navlíkli troje ponožky, všechny vrstvy, co jsme měli, a přikryli se ručníkem, podařilo se nám tam i usnout.
Happyend
A pak už všechno běželo jako na drátkách. Ve tři pro nás paní přišla, koupili jsme si jízdenku a šli jsme se nalodit do přistavenýho vlaku. Jaký tam bylo teplíčko! Krásně jsme se dospali, samozřejmě jsme v Praze nestihli plánovanej spoj, protože i když jezdí skoro prázdný vlaky, nabrali jsme zpoždění, ale další vlak nám jel už hodinu po tom prvním, takže vlastně žádný čekání. A i když v tý době bylo nařízení, že od 7 do 9 si můžou jídlo nakupovat jen senioři, v Bille na hlaváku nám prodali snídani! S nádražním kafem za stovku k ní jsme si přišli jako v pohádce.
V pondělí 23.3. kolem 9 ráno jsme dorazili domů.
