V květnu 2019 jsme strávili dva týdny v severním Vietnamu. Za tu dobu jsme stihli projet pětidenní okruh na motorce v provincii Ha Giang, podívat se k moři na ostrově Cat Ba, obdivovat buddhistický památky v provincii Ninh Binh i nasát atmosféru hlavního města. Letěli jsme s dlouhýma přestupama v Pekingu (20 a 15 hodin) s China Airlines. Za letenku jsme dávali 7 800 korun.
Co je dobrý vědět před cestou do Vietnamu
Vietnam je obrovská země, počtem obyvatel se blíží ke stovce milionů. Vládne tam komunismus – oficiálně se země nazývá Vietnamská socialistická republika. Oficiálním jazykem je vietnamština a píší latinkou. Hlavním městem je Hanoj ležící na severu země, ale největším vietnamským městěm je Ho Či Minovo město (dříve Saigon) ležící na jihu. Vietnamci jsou velmi věřící národ a převažuje zde buddhismus.
Ve Vietnamu se platí vietnamskými dongy (VND), přepočítávání na koruny je celkem snadný, 1 koruna je totiž přibližně 1 000 dongů. Po opuštění směnárny se z vás proto na nějakej čas stanou milionáři. Nemají vůbec mince, nejmenší bankovka je tisícidongovka.
Doma jsme si vyměnili dolary a ty jsme hned na letišti v Hanoji vyměnili. Směnáren je na letišti několik, vybrali jsme si tu s nejlepším kurzem. Doporučujeme si vyměnit co nejvíc peněz, ať už moc nemusíte nikde vybírat z bankomatu, ty totiž dávají asi jen 2 000 000 dongů při jednom výběru.
Na letišti jsme si taky rovnou pořídili SIM karty s internetem. Jedna vyšla asi na dvě stovky. V každým ubytování, kde jsme přespávali, měli funkční WiFi.
Víza jsme si zajišťovali online prostřednictvím zvacího dopisu (postup snadno vygůglíte). Důležitý je mít pas platnej ještě půl roku po vstupu do země, po přistání mít u sebe pasovou fotku a vytištěnej zvací dopis a zaplatit 25 dolarů.
Spaní jsme si vždycky zajišťovali až na místě, nabídka ubytování vždycky převyšuje poptávku, a to i ve vesnicích v horách v provincii Ha Giang. Jedinou výjimkou byl hostel v Hanoji, kterej jsme si zajistili už z domova. Bydlení je ve Vietnamu levný, za pokoj pro dva jsme zaplatili nejvíc asi tři stovky.
Nejčastější typy ubytování jsou hostely (většinou mají dostatek pokojů pro dva) a hlavně na vesnicích jsou to homestaye. Homestay je taková přístavba k pronájmu nad vlastním bydlením majitelů. Většinou nenabízí samostatný pokoje, ale jen zastřešený „podkroví“ s matrací pro dva s moskytiérou, od ostatních oddělený jen závěsem, nebo dřevěnou příčkou. Skvělý je na homestayích to, že majitelé udělají večeři pro ubytovaný, kterou potom jedí všichni společně (když se podařilo podobně vstát, sešli jsme se takhle taky u snídaně).
Autobusů jezdí plno na všechny směry. Není potřeba si je zajišťovat předem, což jsme udělali hned s první cestou z Hanoje do Ha Giang a pak smutně znavený čekali na nádraží do 10 večer na náš autobus, i když jiný tím směrem jely i o pár hodin dřív (a místo samozřejmě měly). Skvělý jsou noční autobusy, ve kterých jsou místo sedaček lehátka a pro každýho cestujícího deka (která už má nejlepší časy za sebou), kde se dá v pohodě vyspat. Tuhle první cestu jsme spali jak zabitý, ale to jsme byli hrozně unavený a jeli jsme poloprázdným autobusem, na zpáteční cestě už to nebylo tak slavný.
Dopravu maj fakt dobře zmáknutou, při cestě z Ha Giang na ostrov Cat Ba jsme jen v našem hostelu řekli, kam chceme jet a oni všechno zařídil. Autobus nás vyzvedl před hostelem, dovezl do jednoho města, tam jsme byli moc brzy, tak nás nechali dvě hodinky dospat, pak nás vzbudili, poslali pro nás taxíka, ten nás hodil na jinou zastávku, kde nás nabral další autobus a odvezl nás do přístavu, kde jsme přestoupili na loď a po krátký cestě loďkou na nás už čekal další autobus, kterej nás hodil přímo do města Cat Ba a vyhodil nás, kde jsme si řekli. Tenhle parádní servis se vším bez starostí nás vyšel na čtyři stovky za osobu.
V Hanoji jsme se, když byla potřeba, přibližovali MHD. Z letiště jezdí autobus, kterej má zastávku hned před východem. Po městě jezdí za pár korun dost autobusů, jejichž jízdní řády se dají snadno vygooglit.
A samozřejmě na motorce jsme jezdili! Tu jsme si vždy půjčili a objeli s ní okolí místa pobytu. V provincii Ha Giang jsme na motorce obfrčeli pětidenní okruh, v ostatních případech jsme si ji půjčovali jen na jeden den. Půjčovny jsou všude, často se dá vypůjčit skútr přímo v ubytování.
Stejně jako spaní mají ve Vietnamu na naše poměry levný i jídlo. Průměrný jídlo v restauraci vyjde na 60-70 Kč, ale dost záleží na oblasti – v jedný restauraci v garáži u silnice v Ha Giang jsme měli luxusní pho za 30 Kč, v lepší restauraci v Hanoji stálo jídlo přes stovku.
V poměru k jídlu mají v restauracích docela drahý pivo, třetinka většinou vyšla na 20-30 Kč. Kafe je za podobnou cenu. Vietnamský kafe jsme si zamilovali! Je skvělý – horký i ledový. Pokud si neobjednáte černý, dostanete ho s poctivou dávkou sladkýho kondenzovanýho mlíka. Zajímavý je, že když někde nabízí espresso, je vždycky dražší než vietnamský kafe. Čaj často dostanete zadarmo a hrozně silnej. Čajový lístky z konviček nikdy nevyndavají.
Na ulicích se často dá za pár korun koupit mladej kokos, nebo vylisovaná cukrová třina. Všude taky mají skvělý smoothiečka z různýho ovovce. Ovoce často nabízejí na snídani k palačinkám (hlavně banány a ananas).
Pitná voda z kohoutku neteče! Museli jsme si kupovat balenou vodu, případně si dopouštět z barelů, který měli u ubytování (v některých v hostelích to měli zpoplatněný). Další varianta je filtr na vodu, ale ten jsme v tý době ještě neměli.
Protože nejíme maso, což zatím ve Vietnamu není úplně běžnej stav, měli jsme občas shánění jídla trochu ztížený. V některých pouličních „restauracích“ nic bezmasýho v nabíce nemají, a tak je třeba se s nimi na nějaký variantě domluvit. Spousta lidí ale neumí anglicky, tak ta domluva občas neprobíhala úplně hladce. Tohle platí hlavně pro cestování po Ha Giang, v turističtějších oblastech už nebývá s angličtinou problém. My se ale na takový domlouvání předem připravili a udělali si seznam jejich tradičních vege jídel (viz níže), kterej jsme v případě potřeby vytáhli, a něco z něho vždycky měli, nebo byli ochotní připravit. Sice jsme díky tomu dva týdny v kuse jedli tofu v rajčatový omáčce, ale uměli ho moc dobrý, takže nám to ani moc nevadilo.
Kouzený seznam
„Chay“ znamená vegetariánský. Vždycky, když jsme se tohle slovo snažili při objednávání použít, nikdo nám nerozuměl…
Z našeho seznamu jsme měli tu čest ochutnat jenom tučně vyznačený jídla, ostatní nám nikdy nikdo nenabínul uvařit.
- PhoChay – vege varianta polévky Pho
- Bánhmì chay – tradiční bagetka ve vege verzi
- Nộmđu đủ – vegetariánský salát
- Bánhcuốn chay – něco jako jarní závitky
- Búnchả giò chay – jarní rolky s rýžovými nudlemi
- Xôigấc – rýžová miska obarvená mladým jackfruitem (sladká verze s kokosem)
- Bánhít trần – knedlíčky plněné mungo, jarní ciblka (spíš příloha nebo svačina)
- Cháođậu xanh chay – rýžová kaše s mungo
- Đậusốt cà chua – smažené tofu s rajčatovou omáčkou
- Bộtchiên – streedfood jídlo (rýžové kostky, vejce, arašídy, jarní cibulka)
- NomDu Du – salát ze zelené papáji
Stejně jako jiný věci jsou vstupy ve Vietnamu levnější než u nás. Rozpětí je celkem velký, ale nejvíc jsme dali za vstup do nejvyššího patra mrakodrapu Lotte s vyhlídkou na celý město – vstupný činilo 230 tisíc dongů. Nejmíň jsme platili za vstup do parku v Hanoji, kde jsme si chtěli schrupnout (to moc nedoporučujeme, lavičky tam byly nejnom kamenný), tam z nás vytáhli 7 tisíc dongů, řekla bych, že místní neplatí nic. Nejčastěji se všechno vstupný pohybovalo kolem 30 – 40 tisíc dongů.
Protože jsme vetešníci a hlavně bordeláři, nakupili se nám některý vstupenky v obalu na foťák, nosili jsme je tam skoro rok – vyndali jsme je až před další delší cestou a teď nevíme, co s nima (vyhodil či uschovat?!).
Provincie Ha Giang
Příroda v provincii Ha Giang byla to nejkrásnější, co jsme ve Vietnamu viděli. Projeli jsme takovej klasickej pětidenní okruh. Na motorce. Spousta lidí si na tuhle část Vietnamu nechává jenom 3 dny, to je podle nás velká škoda. Uvádí se, že období dešťů na úplným severu Vietnamu začíná v květnu, my naši okružní jízdu započali 4. května a ten den nám taky nejvíc pršelo a často se přivalila i mlha. Jinak jsme měli krásně (dokonce jsem si poprvý v životě hned druhej den dokázala spálit ramena tak, že se mi na nich udělaly malinký puchýřky, který se zanedlouho slily v jeden obrovskej). Vypršelo se vždycky přes noc.
Co vědět před cestou do Ha Giang
Jelikož se asi v Ha Giang stejně jako většina cestovatelů budete pohybovat na půjčený motorce, sem tam bude potřeba dotankovat. My si s sebou na radu zkušenějších brali petku s benzínem, kdyby došel v divočině. A to nebylo vůbec třeba! V každý vesničce prodávají benzín v pet lahvích, případně mají svoje improvizovaný pumpy.
Stejně jako jinde jsme ani v tady nezařizovali spaní předem. Nečekejte žádný luxusní hotely (i když ve městech se asi dají najít i ty, my se po nich nepídili, tak nemůžeme s jistotou říct, že tam jsou). Nejlepší spaní, který v horách seženete jsou stejně tzv. homestay. Je to rodinný, je to přátelský a je to skvělý! Většinou jsou vybavený matrací, oddělovací stěnou a hlavně moskytiérou. Co člověk potřebuje víc?
Na Google mapy se moc v těchhle končinách nedá spoléhat. Většinou jsou města, díky kterým se drží směr, dobře značený a jede se prakticky pořád po tý nejhlavnější cestě. Jen jednou jsme za honbou vybranýho ubytování sjeli z cesty a ztratili se mezi políčky, kde končila silnice. Nepřicházet tma a déšť byla by to roztomilá zajížďka.
Místní lidi jsou strašně milý! Ač je tahle provincie zatím míň turistická než jiný (třeba Sapa), jsou na turisty zvyklý a chovají se k nim hezky. Děti si rády plácají s projíždějícími turisty, případně mávají. Bohužel jsou to dost chudý končiny, a tak jsme narazili i na žebrající děti (hlavně u vyhlídek, kde se shromaždují skupinky turistů), což příjemný není vůbec. Když jsme se ale vzdálili z cesty, kde často turisti projíždí, lidi nás neviděli rádi, spíš se asi báli a rozhodně jim naše přítomnost nebyla příjemná.
Jak bylo zmíněno, je to chudá oblast, lidi pracují hlavně na polích, kde kromě rýže pěstují hlavně kukuřici. Z kukuřice se tady dělá i pálenka (narazili jsme na ní častěji než na tu z rýže). Často se v kukuřičných polích taky zelená konopí, kouřit jsme to ale nikoho neviděli. Pracují tady všichni – pomáhají děti i staří lidé. Drží se tu i tradice, kterýma je Vietnam ve světě (nechvalně) známej – konzumují psy. Nenabízí to ale vůbec v restauracích, takže se turisti nemusí bát, že jim to někdo podstrčí. Celkově k psům mají jinej vztah než my, často je mají u domu, ale spíš jako hlídače. Málokdy jsme viděli, že by si pejsky hladili, nebo se mazlili se štěňátky.
Co se týče vegetariánskýho jídla, trochu jsme se toho obávali, ale zbytečně. Všude nám ochotně připravili bezmasý pokrmy. Sice jsme jedli pořád dokola to samý, ale všechno bylo moc dobrý (hlavně tofu a závitky).
Den první
Do města Ha Giang jsme přijeli nočním autobusem z Hanoje po čtvrtý hodině ráno. Byli jsme rozespalý, vyřízený a tři dny nemytý. Potřebovali jsme jen sprchu a hned potom postel. Město vypadalo ošklivě, nikde nikdo a my se vydali hledat nějakej hostel. První, na kterej jsme narazili, se jevil dost zavřeně. Na klepání reagoval jen štěkající pes a ani ten nikoho nepřivolal. Šli jsme teda rovnou do QT Motorbikes, kde jsme měli v plánu půjčit si motorku na základě skvělých recenzí. Vedle půjčovny motorek provozují i hostel. Tam bylo sice taky zhasnuto, ale po zaklepání se recepční probral ze spánku a pustil nás dovnitř.
Protože jsme měli v plánu si od nich půjčit motorku, mohli jsme se tam zadarmo dospat (a potom si u nich i nechat po dobu naší jízdy věci, který jsme nechtěli vláčet s sebou). Po sprše jsme se domluvili, že si zdřímneme tak na hoďku, dvě, ať vyrazíme včas.
Když jsme se v půl 10 probrali, řekli jsme si, že je asi na čase vstát, i když se nám vůbec nechtělo. Pohled z okna na to v noci hnusný město mě dost překvapil a nabudil k tomu chtít vylézt okamžitě ven. A to jsem ještě netušila, že to v následujících dnech bude ještě mnohem krásnější!
Motorku jsme si zapůjčili jen jednu, neumím ji řídit a krásně jsme to na ní ve dvou zvládli po celou dobu. Zaplatili jsme si i pojištění a celý nás to vyšlo na 1 500 Kč na 5 dní. Jediný, co většině motorek v půjčovnách chybí, je benzín, takže jsme se hned vydali natankovat. První pokus nevyšel, benzínka neměla benzín, ale její obsluha nás tam chtěla za každou cenu udržet, i když nám neměli co nabídnout. Když jsme po čtvrt hodině pochopili, že tam fakt nedotankujeme, vyrazili jsme vyzkoušet jinou, kde jsme naštěstí byli úspěšnější. A mohli jsme vyrazit vstříc dobrodružství!
Brzy začalo pršet, na což jsme byli vybavený už z Hanoje parádníma motorkářskýma pláštěnkama. Pršelo jen chvilkama a mlha se převalovala sem tam. Nikam jsme nechvátali, po cestě jsme se stavili na kafe, na jídlo i na vyhlídce. Nejhezčí výhled tohohle dne byl z vyhlídky na Vílí poprsí (Fairy Mountain).
Těsně před cílem prvního dne jsme potkali naše český známý, se kterýma jsme se seznámili na letišti a potkali je i dopoledne na benzínce (i když původně měli být v Ha Giang až o den déle než my). Řekli jsme si, že to už je asi osud a rozhodli jsme se jít se ubytovat společně. Nakonec jsme společně cestovali po většinu dovolený.
Ubytovali jsme se v Ly Quoc Thang Homestay, kterej nám poradili v motopůjčovně. Bylo to naše první ubytování ve Vietnamu a zároveň to nejlepší, jaký jsme za celou dovču měli (stejně tak první pho, kterou jsme ochutnali, byla ta nejlepší). Majitelé i jejich dcera byli strašně milý, uvařili výbornou večeri, rýži paní prý sama vypěstovala. Povečeřeli společně s námi (kromě nás tam byli ubytovaní jen dva lidi) a po jídle nám nabídli domácí pálenku. K snídani nám připravili skvělý banánový palačinky, čerstvý ovoce a kafe (to bohužel rozpustný) nebo čaj. Spaní s véčou i snídaní nás vyšlo na 220 Kč na jednoho.
Den druhý
Druhej den jsme započali návštěvou jeskyně – Lung Khuy Cave, kterou nám večer doporučili naši spolunocležníci, nebyla daleko od našeho ubytování a šlo se tam pěknou procházkou z nejbližší vesnice. Uvnitř jeskyně to bylo obrovský, plný krásných krápníků a vstup stál asi 40 Kč. A to nejlepší – byli jsme tam celou dobu jen my!
Po prohlídce jeskyně, kterou jsme (včetně cesty a výšlapu k ní) strávili většinu dopoledne, jsme pokračovali v cestě. Jeli jsme piánko, když se nám někde líbilo, tak jsme zastavili, pokochali se, vyfotili okolí a jeli dál. Potkávali jsme lidi pracující na polích – ženy a holčičky krásně barevně oblečený. Různě se vyskytovaly i docela malý děti, samy u silnice, bez doprovodu (ty nejmenší ale paní z motorky hezky zahnala zpátky do vesnice).
Na vyhlídkovým místě Tham Ma slope jsme potkali skupinku dětí, holčičky měly koše s natrhanýma kytkama, který nás docela rády viděly a samy si mile řekly o sladkosti, který jsem měli přidělaný na motorce. Poctivě se rozdělily a po snězení obaly (sušenky v pytlíku byly zabalený v dalších pytlících) naházely na zem a dál se jim nevěnovaly. (Tohle jsme vnímali jako velkej problém celýho hlavně úplně severního Vietnamu. Všechno až zbytečně zabalený v plastu, kterej ale lidi nemaj šanci vytřídit, a tak ho buď ve vesnicích pálí, nebo hážou, kam je napadne.)
Jednu z dalších zastávek jsme uskutečnili na vyhlídce Dong Van Plateau. Dost nás zaujal vydlážděnej chodníček uprostřed ničeho, kterej vedl až k veřejným záchodům. Nebyla potřeba, takže nemůžeme referovat o jejich stavu.
Podstatnou část dne nám svítilo sluníčko, což bylo po prvním dni trochu nečekaný, a protože na motorce se člověk moc nepaří, zvládla jsem si spálit ramena i část zad (jo, vzala jsem si chytře tílko) až na puchýře.
Tentokrát jsme nocovali v hostelu Green Karst ve městě Dong Van, ten nám taky doporučili v QT Motorbikes. Měli jsme tam pěkný pokoje s koupelnou a dole byl bar a karaoke, tam jsme ovšem nezavítali, večer jsme raději strávili na balkonku na chodbě. V hostelu byl moc milej personál, dokonce když jsme si objednali kafe, neřekli nám, že ho nemají, ale dojeli pro něj na motorce do svýho přidruženýho podniku. Přivezl ho odtud rovnou uvařený v hrnku. (Tohle byla ostatně ve Vietnamu normálka. Když v restauraci něco neměli, skočili to koupit, aby mohli připravit požadovaný pití nebo jídlo.)
Den třetí
Třetího dne jsme se dostali až do nejsevernějšího cípu Vietnamu, nejblíže, jak to jen jde, k čínským hranicím. Z rozhledny Lung Cu Flag Point jsme viděli v dálce čínský kopečky. Vypadaly stejně jako ty vietnamský. Vstup na rozhlednu stál 25 tisíc dongů. Ve vesnici pod rozhlednou jsme si dali kafe před výstupem, oběd po výstupu. V jednom z kafí byl červ, kterýho paní majitelová ochotně vyndala lžičkou a nápoj nám s úsměvem vrátila. Sice byli milý ale nedůvěřovali jsme jim natolik, abysme si tam dali i oběd. Proto jsme šli demonstrativně do vedlejšího podniku. Jídlo bylo dobrý, všichni jsme si pochutnali. Překvapením ovšem bylo, že prázdný talíře odnášeli tam, odkud je taky logicky plný přinesli – do vedlejšího červího lokálu.
Po cestě k rozhledně jsme se ještě stavovali na vyhlídkovým místě Hoa Men Say, dost vyzdobeným místě s krásnýma výhledama. Byli jsme tam úplně sami. Většinu těchhle vyhlídek jsme potkali náhodou, nikde jsme o nich předem nečetli, ale po cestě nešly přehlídnout.
Odpoledne jsme se dostali i k vyhlídkám profláklejším. Velkou část cesty jsme se různě potkávali s celkem početnou skupinkou mladých Španělů, který se s chráničema nechali vozit guidama na motorkách a pár z nich dokonce autem (což je pro Ha Giang dost netypický). Nechovali se moc ohleduplně, byli hlučný a bohužel jsme je potkali zrovna na těchhle dvou místech:
Ma Pi Leny Skywalk – turisticky hodně oblíbený místo s nádherým výhledem. Tady byly žebrající a hodně neodbytný děti.
Ma Pi Leng Viewpoint – skvělý výhledy na údolí s protékající řekou Song Nho Que.
Třetí noc jsme plánovali strávit ve městě Meo Vac, ale vůbec se nám nelíbilo a našli jsme si na Google mapách krásnej homestay nedaleko města, tak jsme se tam vydali. Po několika kilometrech končila větší cesta a začala panelka mezi vesničkama (spíš pár domečkama), když skončila i panelka a začala jen vyšlapaná cesta, pojali jsme podezření, že je něco špatně. Blbý bylo, že se hnal déšť a s mračny přicházela i tma. Dojeli jsme na konec cesty, mapy ukazovaly, že náš cíl je jen půl kilometru od nás směrem do polí. Místní lidi od svých příbytků koukali dost nepřátelsky, ani jsme nenašli odvahu ptát se na cestu. Děti stály a jen na nás koukaly, když jsme to vzdali, otočili se a jeli zpátky, teprve potom se odvážily jít ke svým rodičům (předtím jsme jim v cestě stáli my).
Cestou zpátky jsme zastavili u domu, o kterým jsme si mysleli, že patří k vyhlíce nad ním, ale ukázalo se, že je to homestay. Byla už tma a domací na nás koukali dost překvapeně. Vůbec neuměli anglicky a zdálo se, že nechápou, že se chceme u nich ubytovat, i když nabízeli několik „pokojů“ a všechny zely prádnotou. Uvařili nám i večeři, i když je dost překvapil požadavek, jestli by nebylo něco bez masa. Chodili pak za náma s překladačem v mobilu a ptali se nás jestli jíme bylinky, zeleninu nebo vajíčka. Nakonec jsme ale dostali moc dobrou večeři a měli i pivo, takže happyend! (Ale nebylo to samozřejmě úplně růžový, záchod byl dost špinavej, podlaha v jídelní části byla posetá krvavýma flekama a pod stolem se nám válely kosti.)
Den čtvrtý
Poslední zaskočení našich třetích ubytovatelů přišlo, když jsme se začali dožadovat snídaně. Nakonec nám udělali polívku z pytlíku a při placení se chvíli dohadovali, kolik si za ní řeknou, a finální částce se všichni dost zasmáli – bylo to 60 Kč za všechny 4.
Po snídani jsme se šli podívat na vyhlídku nad ubytovíním, ze který byl moc pěknej výled na město a ještě se kolem kopečků převalovaly ranní mlhy. Pak jsme (celkem šťastný) tohle divnomísto opustili a pokračovali v cestě. Svůj denní úsek jsme zvládli celkem rychle, klasicky jsme dělali kochací pauzy na silnici a jednu kafovou pauzu ve vesničce, kde se zastavil čas a uprostřed silnice se cachtaly kachny v kaluži.
Nicméně na oběd jsme byli ve vesnici, kde jsme měli v plánu nocovat. Najedli jsme se v celkem moderním podniku, dole měli kulečník a nahoře výzdobu ze všech možných světových vlajek. Kromě restaurace provozovali i ubytování, ale my už měli naplánovaný spaní v QT Du Gia Homestay, sesterským podniku naší motopůjčovny.
Tam jsme si jen hodili věci a vydali se k nedalekýmu vodopádu – Du Gia Waterfall. Cestou k vodopádu jsme projížděli maličkýma vesničkama, až jsme dojeli na konec cesty, kde jsme zaparkovali a dál museli pěšky. Byla to fajn procházka zeleným údolím s výhledem na krásný kopečky, sem tam si mezi políčky trůnil domeček. U vodopádu jsme potkali pár, kterej zrovna odcházel, jinak jsme tam byli celou dobu sami. Když jsme se dosyta vykoupali, vydali jsme se zpátky do hostelu na večeři.
Večeře se odehrála v rodinným duchu, kromě nás byli v QT ubytovaný samý mladý lidi. Jedlo se společně u velkýho stolu – celý osazenstvo plus sympatickej personál. Jedním z ubytovaných byl i Čech, tudíž nás tam bylo 5 Čechů najednou, takže nebude tak velkým překvapením, že jim v průběhu večera došlo pivo…
Den pátý - poslední
Poslední návratovej den nás nečekalo už tolik zajímavých míst, kus cesty byla shodná s prvním dnem. Proto jsme nikam nespěchali, zastavili jsme se v (po vietnamsku) hipsterský kavárně, v restauraci u řeky na oběd, a když nás v další vesnici pán lákal na pivo, nechali jsme se zlákat snadno – a udělali jsme dobře. Dostali jsme malej soudeček (byly v něm 4 piva), ze kterýho jsme si sami mohli nalít. Nikde jinde jsme už tuhle vychytávku nepotkali.
Znovu jsme se stavili na vyhlídce na Vílí poprsí, protože naši kamarádi ji na poprvý přejeli a my se rádi podívali znovu bez mlžnýho oparu. Zrovna se tam fotila svatba, první, kterou jsme ve Vietnamu viděli, tak pro nás byli docela atrakce. Kolem 4 odpoledne jsme byli zpátky ve městě Ha Giang. V hostelu nás nechali se osprchovat a zařídili nám autobus na ostrov Cat Ba, kterej nás v 7 večer vyzvedl před hostelem. Dali jsme si véču a čekání příjemně uteklo.
Ostrov Cat Ba
Ostrov Cat Ba a stejnojmenný město jsme navštívili po provincii Ha Giang. Cestou jsme vystřídali několik dopravních prostředků – spací autobus, taxík, normální autobus, loď a další autobus – celou cestu nám zajistili jedním telefonátem v hostelu v Ha Giang. Měli to skvěle vymakaný, v nočním autobusu nás nechali dospat, protože jsme na smluveným místě byli moc brzy, pak přišla delegátka, která vzbudila lidi se stejným cílem a zavolala nám taxík. Ten nás dovezl na zastávku, kde byl stánek, ve kterým jsme si mohli dát kafe a nějakou buchtu při čekání na náš další spoj. Loďkou jsme jeli jen kousek a ostrovní autobus nás ve městě vysadil tam, kde jsme si poručili. Celá cesta nás vyšla na 400 Kč za osobu.
Nechali jsme se vyhodit na hlavní ulici a vyrazili na snídani. Po jídle jsme se jali hledat ubytování. I když je Cat Ba označovaný za míň turistický místo než ne moc vzdálený a oblíbený město Ha Long, hemžilo se to tam turistama dost. A hlavně je tam jedno ubytování vedle druhýho. Pár jsme jich obešli a nakonec jsme se ubytovali v hostelu Cat Ba Garden House. Jednoduchej pokoj pro dva s koupelnou nás vyšel na 150 korun.
Na ostrově jsme strávili dva dny. První den jsme si po ubytování v hostelu půjčili motorky a vyrazili do národního parku, kterej zabírá většinu plochy ostrova. Naším cílem byla vyhlídka po krátkým treku pralesem. Začátek procházky nebyl moc daleko od města, takže jsme tam po krátký jízdě byli.
Cestou jsme se ještě stavili v jeskyni Hang Thrung Trang (Hospital Cave), která za války sloužila jako nemocnice. Jeskyně je opravdu rozlehlá a je v ní spousta místností, je vybudovaná moc šikovně – nechybí větrací šachty, přístup k vodě, operační sál i zotavovací pokoje a především únikovej východ. Budována byla v letech 1963-65 a využívána byla až do roku 1975. Po celou tu dobu ji Američani neobjevili.
Potom už nás čekala procházka pralesem. Nebyla nikterak náročná a vyhlídka na vrcholku kopce byla příjemným zakončením. Cesta je tam upravená, rozhodně nečekejte žádný prodírání se pralesem, ale rostou tam zajímavý stromy a rostliny a dokonce jsme po cestě potkali červenýho krabíka. Zkraje cesty jsou i nějaký možnosti ubytování, my si v jedný pralesní restauraci na zpáteční cestě dali ledově vychlazenej kokosák.
Odpoledne jsme vyrazili prozkoumat město, chtěli jsme se vykoupat na jedný z městských pláží, ale ke koupání to tam nebylo, takže jsme si na koupačku museli ještě počkat. Jedna z kraksnovských motorek po jedný z našich zastávek nešla nastartovat, naštěstí se nám to stalo až ve městě, takže jsme jen zajeli pro majitele, kterej nám ji vyměnil.
Dali jsme si kafe v restauraci na pobřeží a vychutnali si ho při pohledu na pohupující se rybářský loďky. Poté jsme se odebrali k pevnosti Cannon Fort, která se nachází nad městem. Kromě bunkrů, vystavených kanónů a muzea tam naleznete parádní výhled na moře se zakotvenýma loďkama, rybářskýma domkama a vápencovýma ostrůvkama. Cestou od parkoviště k pevnosti jsme potkali spoustu zvířat – kromě typických pejsků a slepic se na cestě promenádovalo i prasátko.
Den číslo dva jsme zasvětili výletu lodí. Byl to taky jedinej den, kdy jsme se ve Vietnamu vykoupali v moři. Výlet jsme si domluvili v jedný z mnoha kanceláří ve městě. Všechny nabízí stejný výlety, ale za trošku odlišný ceny. Cenu jsme asi o stovku usmlouvali, takže nás výlet vyšel na 400 Kč za jednoho.
Jelikož je ostrov Cat Ba přeci jen docela kus od zátoky Halong Bay, měli jsme se lodí dostat až k jejímu prahu. To vypadalo tak, že jsme dojeli k vápencovým skalám v moři, který vypadaly stejně jako všechny ostatní po cestě, řekli nám: „tady začíná zátoka“ a jeli jsme zpátky.
Jinak byl ale výlet moc hezkej! Obědvali jsme přímo na lodi, oběd vypadal podobně jako jídlo v homestayích – uprostřed stolu jsme měli talíře s různýma pokrmama (k našemu štěstí nechyběly ani zeleninový závitky, tofu v rajčatový omáčce a smažený vajíčka, my ale předem v kanceláři stejně pro jistotu hlásili, že nejíme maso).
Výlet měl všechno, co takovýmhle výletům nesmí chybět: zastavili nám u krásný pláže na vykoupání se, kajakovali jsme v laguně a mohli jsme vyšplhat na vyhlídku na Opičím ostrově. Ani tam necyhběla super pláž a opiček tam bylo opravdu dost. Sice byly odrzlý, což bylo zapříčiněno (jak jinak) lidma, který i přes zákazy a varování opicím dávali jídlo. Stačilo nést si sušenku v ruce a opička pohotově vystartovala a člověku ji vyrvala z ruky. K zaútočení jim stačily ale i vyboulený kapsy a viděli jsme, jak jedný načesaný paní skočila opice na hlavu. Jiný lidi je ale stejně sami krmili slanýma tyčkama, i když nás na lodi prosili, ať to neděláme.
Na závěr jsme projížděli rybářskou plovoucí vesnicí, což byl skvělej zážitek. Lidi žijí jen na moři, pohybují se kolem svým plovoucích domků, u kterých mají i domácí zvítata. Jen jednou za čas vyrazí na souš pro pitnou vodu. Jak nám ale řekl náš průvodce, tyhle vesničky postupně zanikají. I v tý „naší“ žije už jen asi 200 lidí, původně jich tam žilo několikanásobně víc. Největší problém je vzdělání, kterýho se tam lidem nedostává, a proto se stěhují pryč – na souš.
Dalšího rána jsme po snídani ostrov opuštěli. Naším příštím cílem byla provincie Ninh Binh. Autobus (plus loď atd.) nám opět zajistili v našem ubytování. Tentokrát cesta netrvala tak dlouho, oběd už jsme si dávali v cíli.
Trocha historie v provincii Ninh Binh
Den první
Vybraná destinace následující po ostrově Cat Ba byla provincie Ninh Binh, byla to naše poslední zastávka před Hanojí a odletem domů a strávili jsme tam dva a půl dne. Bydlení jsme sháněli ve vesnici Tam Coc, která je nedaleko města Ninh Binh. Chtěli jsme se vyhnout městskýmu ruchu, ale tahle vesnice je taky turistickej ráj, jedna restaurace vedle druhý a s ubytováním je to stejný. Krajina se dost liší od toho, co jsme ve Vietnamu doposud viděli. V okolí je spoustu rýžových políček, ale vápencový kopečky nechybí ani tady.
Nechtěli jsme se moc dlouho zdržovat hledáním ubytování, nakonec jsme si vybrali pěknej homestay, kterej nevypadal jako homestay. Byl to novej dům, hezký čistý pokoje pro dva a každej měl i svou koupelnu. Taky to bylo naše nejdražší ubytování – jedna noc nás vyšla na 3 stovky za pokoj. Jméno si bohužel už nevybavíme, ale okolní ubytování vypadaly všechny podobně pěkně.
První den jsme dorazili okolo oběda a než jsme se najedli a ubytovali, bylo odpoledne. Nemělo tedy cenu půjčovat si motorky, takže jsme se rozhodli dojít pěšky k lodičkám, místní atrakci, kde paní pádlující nohama vozí turisty po řece. Podstatnou část cesty nás naháněla paní na motorce a nabízela nám projížďku na loďce za nesmyslnou částku. Nenechali jsme se vykolejit, a když jsme došli na místo a před projížďkou jsme si dali kafe, přes plot restaurace nás další paní taky zkoušely nalákat. Nakonec jsme cenu usmlouvali asi třikrát nižší než byla úplně první nabídka a vyrazili jsme na projížďku.
Na loďce vezla vždy jedna žena dva lidi. Protože jsme přišli pozdě odpoledne, potkali jsme jen pár jiných loděk vracející se ke startu, jinak jsme na trase byli sami. Cestou nám taky začal padat soumrak, proto jsme skoro nic nevyfotili, ale mělo to svý kouzlo.
Nedaleko Tam Coc je taky moc hezká pagoda nesoucí název Bich Dong.
Den prostřední
Druhýho dne jsme se vydali ven už ráno. Půjčili jsme si motorky v našem ubytování a vyrazili do největšího budhistickýho komplexu ve Vietnamu: Bai Dinh Pagoda. Zajímavý je, že vstup do komplexu byl zadarmo. Platili jsme jenom parkování a vstup na nejvyšší věž, kde byl výhled na celej komplex. Chrám se skládá ze starý a nový části, ale není poznat, která je která – nová část se držela stylu tý starý.
Místo je to krásný a jak úvodní popis napovídá i hodně rozlehlý. My tam strávili celý dopoledne a to jsme neobešli komplex celej – bylo pořádný horko a hlavně jsme ještě měli plán na odpoledne. Určitě doporučujeme koupit si vstup na věž! Nejen že je z ní krásně vidět do okolí, ale i její interiér stojí za to.
Cestou z Bai Dinh jsme se ještě mrkli na historický město Hua Lu. V současný době toho už není moc k vidění, spousta památek nevydržela. Kdysi bylo Hua Lu hlavním městem Vietnamu, a tak určitě stojí za návštěvu.
Odpolední program nám zaplnily lodičky číslo dvě – Trang An. Bylo toho víc k vidění než u těch prvních, taky to je mnohem masovější záležitost. Protože jsme se sem dostali až před zavíračkou (lístky se prodávají do 16:00), nebylo už na místě moc turistů (oproti tomu, co jsme viděli, když jsme kolem projížděli dopoledne). Cena tady byla pevně daná a na jednoho činila 200 tisíc dongů. Taky byla možnost vybrat si z několika tras.
My zvolili jeskyňovou – těch jeskyní jsme projížděli několik a úplně ji nemůžu doporučit lidem, který mají strach z pavouků. Já každou jeskyni přetrpěla v předklonu (co kdyby na mě skočil, žejo). Kromě jeskyní jsme ještě několikrát zastavovali, mohli vystoupit z lodičky a jít se podívat k více i méně hezkým oltářkům. Protože jsme pro loďkovej výlet zvolili podobnou denní dobu jako den předem, zastihl nás na řece západ slunce a stmívání. (Do Tam Coc jsme se opět vrátili za tmy, takže místní pagoda musela počkat až na poslední den.)
Den poslední
Poslední den v provincii Ninh Binh jsme se vydali za krásnýma výhledama na vyhlídku Hang Mua. V den naší návštěvy (13.5.) bylo vážně velký teplo a celej den svítilo sluníčko, tudíž jsme se pěkně zapotili. Tohle místo má takový dva vrcholky, dvě vyhlídkový místa, takže vás čeká opravdu dost schodů. My jsme si po výšlapu na první stranu museli dát pivní pauzu v takovým meziprostoru, měli jsme fakt dost. O to víc nás překvapilo, když jsme na schodech viděli fotící se svatbu – ženich navlečenej v dlouhých kalhotech a saku, nevěsta s precizním mejkapem bez kapky potu. Holt máme jiný dispozice.
Tohle místo je hodně oblíbený a hojně navštěvovaný, proto jsme museli vždycky vyčkávat, než se na nás dostalo s nejlepším místem pro výhled (a fotku). Dole před výstupem je taky dost bizarní výzdoba. To ale není ve Vietnamu úplně neobvyklý, takže nás to už tolik nepřekvapilo.
Taky jsme tenhle den poprvý viděli vietnamskej hřbitov. Už nás to předtím napadlo, jak je zvláštní, že jsme nikde žádnej nepotkali, a tady se nám to konečně poštěstilo. Ten den jsme jich viděli ještě několik, skoro jako kdyby se pohřbívali všichni jen tady.
Po vyhlídce jsme vyrazili do města Phat Diem a naším cílem byla katolická katedrála Phat Diem Cathedral. Velice zajímavá stavba spojující křesťanství a typickou vietnamskou architekturu. Nepotkali jsem tam vůbec žádný turisty, ale dal se tam s náma do řeči jeden z kněžích, kteří v areálu žijí – straně milej a vzdělanej pán, kterej skvěle mluvil anglicky. Prý nějakou dobu žil v Římě.
Odpoledne jsme konečně zvládli navštívit pagodu v Tam Coc a poté jsme se vypravili do přírodní rezervace Thung Nham (ptačího parku), kam nám bylo doporučeno dojet kolem pátý hodiny odpolední. V tuhle dobu se do svých hnízd vrací většina ptáků v parku žijících. Prý tu žije 46 druhů ptáků. Byla to moc hezká podívaná! My jejich návraty sledovali z vyhlídkovýho místa, je možný si tam zaplatit lodičky a nechat se odvézt blíž ke hnízdišti. Vstup do parku stojí 100 tisíc dongů. Kromě ptáků je tam ale k vidění spousta dalšího (třeba tisíc let starej strom).
Tenhle večer byl náš poslední ve čtyřech, my se vraceli do Hanoje, odkud jsme brzy odlétali, naši přátelé měli ještě několik dní, tak pokračovali dál. Udělali jsme si tedy krotkej rozlučkovej večírek (my brzy vstávali na autobus) a zamávali si (jelikož jsme se sešli dost šikovně a bydlíme dost blízko sebe, nebylo to poslední zamávání).
Dopravu do Hanoje jsme si zařídili v jedný z kanceláří přímo v Tam Coc. Přijela pro nás dodávka a mysleli jsme si, že nás jen odveze na autobus do Ninh Binh a cestou posbíráme další cestovatele. Ale chyba lávky, touhle dodávkou jsme jeli až do Hanoje a sami! Pán nás potom vysadil nedaleko našeho hostelu, jak jsme si řekli. Celá tahle paráda nás stála 150 tisíc dongů za jednoho.
Hanoj
Hanoj poprvý
V Hanoji jsme strávili svůj první den a poslední den a půl z naší návštěvy ve Vietnamu. Ten úplně první byl trochu vyjevenej, přijeli jsme nevyspalý brzo ráno, bylo po dešti a byl to (kromě tranzitního dne předem v Pekingu) náš první kontakt s Asií.
Ale byli jsme z Hanoje unešený! Toulali jsme se uličkama, lidi seděli na ulici před svýma krámkama a restauracema a bylo to celý hrozně milý. Sice jsme po vystoupení z autobusu, kterým jsme přijeli z letiště, zůstali několik minut bezradně stát u silnice, protože jsme ji nedokázali přejít, ale když nám došlo, že nikdo nezastaví a musíme se tam neohroženě vrhnout, začali jsme napodobovat okolní lidi a rovnou to postupně pilovat. Původně jsme si mysleli, že tahle část města byla stará čtvrť, o který je mnoho napsáno, ale nebylo to tak, v tý jsme se ocitli později a nelíbila se nám tolik, jako tahle nepojmenovaná, úplně obyčejná část hlavního města. Ve starý čtvrti jsou mnohem víc zvyklý na turisty a taky jsou na ně víc připravený (nabízeči a prodejci blbostí).
Taky jsme měli hlad a u žádných restaurací, kolem kterých jsme chodili, neměli ceduli, že by nabízeli něco bez masa. Nakonec na nás musel jeden pán zavolat a slíbit, že nám něco připraví. Byl to první člověk, co na nás mluvil pořádně anglicky. A připravil nám dokonalou pho!
Jelikož jsem byli úplně hotový a málem jsme vytuhli na zahrádce kavárny, kam jsme si šli dát pití, vydali jsme se hledat nějakej park, kde si dáme dvacet. To nebylo úplně lehký, ale nakonec jsme jeden našli, zaplatili do něj vstupný (asi 7 korun) a asi na hodinku jsme si tam zdřímli. To nás celekm dalo do kupy, takže jsme mohli vyrazit za památkama!
Nejdřív jsme se (spíš náhodou) dostali k jezeru Ho Tay, tam nás ošidila prodejkyně ovoce, která hned na Libora navlíkla svůj klobouk a „nosič“ ovoce, a pak nám za to dala drsnou přirážku na ceně. Bylo po dešti a nad jezerem se držel mlžnej opar. Ve vodě plavaly odpadky a mrtvý ryby, takže dojem na nás moc neudělalo. K pagodě na jezeře jsme se šli jen podívat, neměli jsme zakrytý kolena a nechtělo se nám hledat v báglech dlouhý kalhoty.
Podívat jsme se byli v historickým areálu Thang Long, vstup nás vyšel na 30 tisíc dongů. U týhle památky nebylo moc turistů a pevnost je hezká a zachovalá. Pak jsme došli k Ho Či Minovu mauzoleu, to už na nás tak pěknej dojem neudělalo a stejně nás tam donutili rozvrtat batohy, protože jsme si museli zakrýt ramena. Věci nám následně projeli skennerem. Nicméně „povinnost“ odbytá.
Poslední turistickou atrakcí, kterou jsme ten den stihli, byla slavná Train Street. První den jsme k ní došli náhodou, motali jsme se kolem, takže jsme jí už navštívili. Vlak ale zrovna nejel, a tak mi Libor musel slíbit, že se sem ještě vrátíme. (To jsme taky následně poslední den dovči udělali. Našli jsme si, že vlaky jezdí 3krát denně, a vyrazili jsme si tam s předstihem na třetí hodinu odpolední. Dali jsme si kafíčko hned u kolejí a čekali. Ulička se postupně zaplňovala turistama, Libora se začínal zmocňovat neklid, pak minula třetí hodina a furt nic. Před půl čtvrtou jsem se zeptala servírky, kdy teda ten vlak pojede, a ta mi odvětila, že jezdí jen jednou denně, a to večer. Potřetí už jsme se na místo nevraceli, takže jedoucí vlak musíme chytit až při příští návštěvě.)
Pak už jsme se MHD popovezli k autobusáku, ze kterýho nám jel noční autobus do Ha Giang. V okolí nic moc nebylo, zašli jsme na večeři, mladá servírka skoro neuměla anglicky, ale měla točený pivo, na což byla náležitě hrdá. Točený znamenalo, že nám ho do skleniček načepovala z plastový hadice. Cestou z večeře jsme se ještě stavili na kafe. Ale kromě pár podniků v okolí autobusáku nebylo nic k vidění, tak jsme se radši vrátili tam a posledních pár hodin proseděli v „čekárně“.
Hanoj podruhý
Podruhý jsme se do Hanoje vrátili před odletem, na město jsme měli půl dne po příjezdu a den následující. V noci jsme ale zase odjížděli, a tak jsme si šli hodně brzy lehnout, vstávat jsme museli už v 11 v noci.
Poprvý jsme v Hanoji nezůstávali přes noc, na druhou návštěvu jsme měli předem rezervovanej hostel Nexy. V Hanoji nejsou tak příznivý ceny ubytování jako jinde, proto jsme zvolili sdílenej pokoj. Ten náš měl místo okna „výhled“ do nějaký šachty, ale záchody a sprchy byly hned vedle. Jinak to bylo v hostelu skvělý. Byl moc hezkej, cílenej na mladý baťůžkáře. Mají tam bar, místnost s kulečníkem a fotbálkem a na střeše hezkou terasu. Tam jsme si pořádně poprvý (a naposled) vychutnali západ slunce, jinde se nám vždycky skryl za kopce, nebo za mraky. Hostel se nachází ve skvělý lokalitě – nedaleko Jezera navráceného meče.
Po ubytování jsme se courali v okolí hostelu, kde jsme byli ubytovaný. Šli jsme k Jezeru navráceného meče (Ho Hoan Kiem), na kterým je krásná Želví věž a Chrám nefritové hory. Podívali jsme si i na ve Vietnamu dost nečekanou gotickou stavbu – Katedrálu sv. Josefa, která napodobuje katedrálu Notre Dame. Potom jsme navštívili vězení Hoa Lo – teď už muzeum věznice, kde za francozský kolonizace zavírali politický vězně, druhá vlna používání přišla za vietnamský války, kdy ho využívali Američani. Krom věznění tam lidi mučili a popravovali. Z návštěvy muzea dost mrazí. Poslední (a o poznání pozitivnější) turistická zastávka dne byl Chrám literatury.
Druhýho dne jsme vstávali brzy, ranní cíl byl předem jasnej – tržnice Dong Xuan! Tržnice není zrovna turistickou atrakcí, což moc nechápeme, my si to tam maximálně užili. Nakoupili jsme tam dárky pro rodinku, suvenýry a hlavně spoustu čaje a kávy. Taky jsme si na ochutnání vzali nějaký exotický ovoce. Na ovoci nás (zase!) babči docela natáhly, u jinýho stánku nám ale paní čestně přidala dva kousky, protože jsme jí platili moc. Takže je to jako vždycky a všude o lidech. Taky jsme si neúspěšně chtěli koupit a ochutnat posvátný ovoce (líbilo se nám a vídali jsme ho všude na oltářcích a nikde ho neprodávali k jídlu – paní nám taky rukama nohama vysvětlila proč). Dong Xuan je obrovskej trh, má vnější i vnitřní prostory – venku je hlavně ovoce, zelenina, rýže a nudle, květiny, čaj apod., vevnitř je zase hlavně oblečení, věci do kuchyně nebo různý sošky.
Když jsme si odnesli úlovky z trhu do bezpečí hostelu, vyrazili jsme na vzdálenou misi do moderní čtvrti na mrakodrap Lotte. V posledním 65. patře se můžete za 230 tisíc dongů rozhlídnout kolem dokola na celou Hanoj. Do čtvrti jsme dojeli autobusem. Tenhle výhled byl velkej zážitek! Nahoře si můžete dát i kafe, je to tam hodně čistý a upravený, taky je tam moc milej a slušně oblečenej personál (po lítání ve vedru po městě jsme si přišli trochu nepatřičně). V Lotte jsme strávili celkem dlouhou dobu, nejdřív jsme lítali po obchoďáku a nemohli najít vstup do posledního patra (všechny výtahy končily mnohem níž), ten správnej výtah byl hned za vstupem do budovy, ale my si ho nevšimli a nikdo uvnitř nám moc nebyl schopnej poradit. A pak jsme se dlouho rozhlíželi a chladili (klimatizací i ledovým kafem) v observatoři.
Po výhledech jsme zamířili k historickýmu železničnímu mostu Long Bien. Postavili ho Francouzi, dokončenej byl v roce 1902 a v tý době to byl nejdelší most v Asii (jeho délka je 1800 metrů). Od mostu jsme se vrátili pěšky do naší čtvrti a zašli se najíst. (V Hanoji je na výběr mnohem víc než jinde – nedaleko hostelu jsme měli několik veganských a vegetariánských restaurací.) Zbytek odpoledne/podvečera jsme trávili na hostelu (fotbálek balení a spát).
Na 11. večerní jsme měli objednanýho taxíka na letiště. MHD na letiště v Hanoji jezdí jen do 10 večer. Platili jsme předem na recepci hotelu a taxametr na letišti ukazoval přesně stejnou částku – 340 tisíc dongů. Odlet směr domov byl naplánován na 3. hodinu ranní.
