Pět měsíců v Kanadě aneb loučíme se s Vancouverem
Hned od začátku tohohle textu se budeme opakovat, ale co se dá. STRAŠNĚ TO UTEKLO A POŘÁD LETÍ! Naše působení v nejlidnatějším městě Britské Kolumbie se chýlí ke konci, tak si pojďme užít trochu sentimentu. Už (skoro) od začátku plánování návštěvy Kanady jsme věděli, že toho chceme prozkoumat víc. Že chceme poznat, jak se žije na různých místech, zkusit si víc prací (protože ruku na srdce, většina toho, co tady lidi první rok seženou, není práce snů, která by se těžko opouštěla – což teda zčásti nebyl náš případ, ale k tomu se dostaneme). Zkrátka a dobře jsme do Vancouveru přijížděli s tím, že je to na pár měsíců a pak se posuneme dál, budoucnost ale zůstávala otevřená, situace velkým plánům zrovna nehrála do karet a práci rok dopředu by nám stejně nikdo nepřislíbil.
Těch pět měsíců uteklo hlavně proto, že jsme si Vancouver zamilovali! I konkrétní místo na bydlení si nás vybralo parádní – klidná ulice, dům s pár bytama, spousta zvířátek v okolí (i když skunci by si občas svoje projevy pod oknama mohli odpustit) a jako sousedi potomci původních obyvatel (v tomhle případě Squamish Nations), což je pro nás docela neobvyklá kulturní zajímavost a jelikož je jich v kanadský populaci míň než pět procent, zdá se to jako docela šťastná náhoda. Stihli jsme si vybudovat fajn komfortní zónu – oblíbit si pár obchodů, zapamatovat si, jak se jmenujou nejbližší autobusový zastávky, jezdit po okolí bez navigace a chodit rutinně do práce a z práce pět dní v týdnu. Uprostřed toho všeho zvedáme kotvy a vyrážíme do neznáma mimo tu svojí komfortní zónu i pohodlí velkoměsta. Nejdřív nás čeká velká cesta. Velká aspoň pro nás. První pořádnej road trip, poprvý budeme na cestě tak dlouho (plán je něco přes měsíc) a se všema věcma, co tady právě teď vlastníme, protože konec cesty bude jinde než její začátek!
Život ve Vancouveru se nám líbil. Líbil se nám moc. Tohle město má svý nezaměnitelný kouzlo, je zasazený do nádherný přírody, která se s městským životem dost prolíná. Ale taky je tu rušno. Na nás někdy až moc. Kamkoliv se člověk vydá v dojezdový vzdálenosti, narazí na hromadu dalších nadšených turistů, kempovačů a výletníků. Taky se nikdo nemá šanci vyhnout příšerným vancouverským zácpám, plným parkům a frontám v obchodech.
Protože jsme se veškerej volnej čas snažili věnovat poznávání krás přírody v okolí, nebudovali jsme si žádný sociální vazby (taky doba moc nepřála kulturním akcím a vysedávání po hospodách či kavárnách), což je pro brzký stěhování jednoznačný plus. Stihli jsme navštívit plno krásných míst a násobně víc jsme jich bohužel navštívit nestihli. Víkendy jsme ale skoro všechny věnovali objevování. Zpočátku nám občas plány překazil vytrvalej déšť, v létě už vůbec. Naopak přišlo neskutečný sucho a taky šílený vedra. Koncem června padaly v Britské Kolumbii teplotní rekordy, dva dny děti vůbec nešly do školy a spousta lidí do práce. Lidi kolabovali a větráky byly plošně vyprodaný. Následkem toho se objevily požáry. V blízkým okolí Vancouveru naštěstí ne, ale spousta oblastí s nima doteď bojuje.
Loučíme se taky s prací, která se nám pomalu začala stávat rutinou. Libor pracuje na víc než plnej úvazek – kromě konstruování kanadskýho si nechal část úvazku konstruování do Čech, a tak má přes týden o zábavu postaráno. Ale protože je konstruktérský eso (proto si ho taky chtěli z Čech nechat na dálku), nejradši by si ho nechali i tady v Kanadě. Nic ale nepřeplatí naši touhu objevovat, tudíž jsme odolali a plány zůstávají neměnný. Na Libora tak taky čeká tvrdá práce rukama, práce venku, která dá částečně oddychnout hlavě a očím. Ale prvně zasloužený volno! Já mám v mentálně nenáročný práci náskok, slyšela jsem za těch pár měsíců nesčetně hodin podcastů a audioknížek a už se vlastně docela těším na změnu.
Plány na další dva až tři měsíce máme, dál už nic. Tak nám držte palce, ať si tu druhou půlku načrtneme včas a nebudeme mít žádný zbytečný bezpříjmový prostoje. Jedno ale víme jistě, chceme teď cílit na klidnější lokality, velkoměsto bylo fajn, ale my už vyhlížíme tu pravou kanadskou divočinu! Teda aspoň trošku.
