ROAD TRIP PO BRITSKÉ KOLUMBII

Naše největší kanadská cesta, ke který jsme prvních pět měsíců směřovali (šetřili peníze a sháněli výbavu), byla zároveň nejdelší dovolenou, jakou jsme (spolu) zažili. Byla taky nejdelším (a pro oba prvním) road tripem. Z těchhle důvodů byl náš dočasnej život v autě dost zásadní a rozhodně nezapomenutelnej! Ve Vancouveru jsme posledního července 2021 naházeli všechny věci do našeho Nisánka, odevzdali klíče a vyrazili jsme na 40 denní cestu, při níž jsme projeli dost velkou část Britské Kolumbie. Nakonec jsme se podívali i do dvou vedlejších provincií – na skok na Yukon a na pár dní do Alberty. Najeli jsme 6 tisíc kilometrů a viděli nepřeberně nádherných míst. O těch, a hlavně o našich plně subjektivních názorech na ně se rozepíšeme níž.


Cesta vypadala v hrubých obrysech následnovně:

Vancouver → (trajektem na) Vancouver Island (Victoria → Port Hardy) → (další trajekt na sever BC) Prince RupertStewart → (přes hranice s Yukonem) Watson Lake → (zpátky do BC) Dawson CreekPrince George → (do Alberty) JasperBanff → (zpět do BC) GoldenRevelstokeOkanagan Valley (naše další doma: Summerland)

Protože jde o fakt obrovskou plochu, zkusíme ji pro přehlednost nějak (snad logicky) rozdělit do pár úseků, který každopádně nebudou časový nebo vzdálenostní. Jezdili jsme si, jak se nám zachtělo, někdy jsme seděli celej den v autě, jindy skoro vůbec nepopojeli. Spoustu míst jsme vynechali – buďto schválně, vinou počasí, nebo jsme o nich prostě neměli páru. Dočkáte se tak jen autentických zážitků, tipů na místa, jež nejvíc zaujaly nás (nebo ze kterých jsme měli nejlepší pocit a dýchla tam na nás ta správná atmosféra – to je pro nás to nejdůležitější měřítko).

Video z road tripu je tady ↓

Vancouver Island

Na ostrov Vancouver jsme si vyhradili 12 dní. Z Vancouveru jsme se na něj dopravili trajektem, téměř dvouhodinová cesta z Delty do Victorie vyšla za dva lidi a jedno auto nenadměrnýho rozměru na 103 CAD. Lístky jsme si kupovali s předstihem. Plánovali jsme za ty necelý dva týdny vidět jak nejznámější místa, tak i místa, kam každej turista nezavítá. Každopádně jsme měli v plánu ostrov projet z jihu (kam jsme připluli) na sever (odkud jsme odplouvali).

Den 1. – 3. a jih ostrova včetně Victorie

Po vylodění se na Vancover Islandu ve Schwartz Bay jsme měli v plánu objevit některý místa na pobřeží včetně hlavního města ostrova i celý BC (Britské Kolumbie) – Victorie. Kolem pobřeží jsme dojeli až do 135 kilometrů vzdálenýho kempu Pacheedaht Campground, kde začíná/končí skvělej West Coast Trail, kterej bysme v ideálním případě šli. Týden navíc jsme bohužel neměli, a tak jsme se jen podívali na krásnou pláž na konci světa, kde můžou trekaři kempit.

Bohužel jsme první dny neměli zrovna koupací podmínky, takže jsme se na pláže vždycky jen mrkli, prošli se a maximálně si smočili nohy. Kromě pláže u Pacheedath Campground, kde se nám líbilo moc, jsme se stavili na fajn pláži jménem French Beach, která je jen kousíček od parkoviště, ale nejlepší za nás byla rozhodně Mystic Beach. Přes Mystic Beach vede pro změnu Juan de Fuca Trail, na nějž jsme taky neměli dost času, což nás náležitě mrzelo. Kempovat je možný taktéž přímo na pobřeží. Dostat se na tuhle krásnou pláž, kde padá vodopád ze skály přímo do oceánu (při naší návštěvě to byl spíš vodopádíček), ale není úplně zadarmo. Od parkoviště jsou to dva kilometry nenáročnou lesní procházkou.

Nejhezčí místo, kam jsme se v těchhle končinách podívali byl jednoznačně Sheringham Point Lighthouse. Maják přesně takovej, jak má ideální maják vypadat! My se k němu vydali posnídat, když se udělalo poprvý fakt krásně. Taky jsme tam byli dost dlouho úplně sami a cestou jsme potkali jelínka pasoucího se hned u pěšinky. Prostě ideální podmínky k tomu si tohle místo zamilovat!

Další kouzelný místo jsme objevili v městečku Sooke. Tam jsme si udělali podvečerní procházku z Quimper Parku na výběžek pevniny (takový přírodní molo) až k malýmu zelenýmu majáčku na jeho konci. Procházka je to dost oblíbená hlavně místníma pejskařema. Fučel nám dost vítr, ale na vlnách se houpající hejna racků působily dost efektně.

Na závěr nás čekala prohlídka Victorie. I když je Victoria hlavní město ostrova i Britské Kolumbie, rozhodně nepatří k největším, takže to hlavní si snadno projdete za jeden (necelej) den. My do města dorazili kolem poledne a prohlídku jsme zvládli s přehledem. Nutno dodat, že města nejsou úplně naše parketa a ve Victorii jsme rozhodně spoustu míst vynechali. Prohlídka Downtownu je ale samozřejmě nezbytná. Bylo docela zajímavý konečně v Kanadě vidět i nějaký město s historickýma budovama (v evropským stylu). Největší dominantou jsou rozhodně budovy Parlamentu (Legislative Assembly of British Columbia) z konce 19. století. Centrum města je situovaný u zátoky a moderní lodě v přístavu vypadají v kontrastu s historickýma budovama dost hezky!

Co byste rozhodně neměli minout je Thunderbird Park, kde jsou odkazy zase k jiný kanadský historii – k původním obyvatelům. V parku tak najdete nádherný barevný totemy a taky dřevěnej Mungo Martin House pojmenovanej po hlavním řezbáři a umělci, kterej za všechno umění v parku může.

Kam jsme se ve Victorii chtěli rozhodně podívat, byla místní čínská čtvrť. Victoria’s Chinatown je totiž nejstarší čínskou čtvrtí v Kanadě (její historie sahá do půlky 19. století). Chinatown je sice malý, zato je krásně barevný a má skvělou atmosféru. Najdete tam spoustu čínských restaurací (nečekaně), obchůdků a hlavně ozdob. Určitě musíte projít uzoučkou uličkou Fan Tan Aly! Krásným místem je Market Square, kde se v jednom prostoru historických budov nachází nesčetně obchůdků, kaváren, hospod a restaurací. My měli tu smůlu, že jsme Victorii navštívili zrovna ve státní svátek, kdy bylo v Market Square všechno zavřený. Velká škoda!

Abysme nedostali absťák po přírodě, zakončili jsme prohlídku města Beacon Hill Parku, kterej je od Downtownu kousek. Park je to velkej a krásnej. Je v něm jezírko, kde žijou želvičky, spousta stromů a kopeček (po kterým je park pojmenovanej), odkud je výhled na oceán.

Poslední místo, co jsme ve Victorii navštívili, byl Clover Point Kite Park. My se tam dostali při hledání místa na přespání, ale doporučujeme se sem podívat všem! Na samým konci výběžku, na němž se park nachází, je začátek (Point Zero) Trans Canada Trailu. Viděli jsme tam mořskou vydru, a hlavně nádhernej západ slunce, při kterým řádili kiteři ve vlnách. Taky je odtud vidět na Trial Island Lighthouse. A hlavně jsou v parku veřejný záchody i s tekoucí vodou, takže na přenocování je jako dělanej! (Cedule zakazující overnight campimg totiž výjimečně díkybohu chybí!)

Den 4. a pozorování velryb

Vidět velryby byl náš velkej sen. A protože se kolem kanadskýho zápdního pořeží dají celkem snadno vidět, věděli jsme, že se na výlet za jejich pozorováním musíme vydat! Je to ovšem vždycky sázka do loterie, protože nikdo nemůže zaručit, že velryby na širým moři skutečně potkáte. Většina společností sice nabízí, že když zrovna žádnou neuvidíte, můžete vyrazit na výlet znovu, ale v omezeným čase se nám nechtělo případně čekat na jednom místě, zvlášť když není jistý, že budou mít v příštích dnech volný výletní místa. My jsme si mysleli, že z Vancouver Islandu budeme mít větší šance velryby vidět (a obzvlášť kosatky), ale nakonec jsme stejně dojeli skoro až k Vancouveru, takže pokud máte základnu ve Vancouveru, bude pro vás asi jednodušší vyrazit na výlet odtud, protože v případě, že žádný velryby na trase nepotkáte, bude snazší vyrazit v náhradním termínu.

My jsme zvolili společnost Ocean Ecoventures na východní straně ostrova mezi Victorií a Nanaimem, a to hlavně proto, že jsou malá rodinná firma a psali, jak je pro ně respekt k velrybám nejdůležitější. Půldenní (4hodinovej) výlet stál 149 dolarů na osobu. Nejsme si úplně jistý, jestli můžeme tenhle výlet doporučit, nebo ne. Velrybu jsme nakonec viděli (jednu), dokonce celkem zblízka a krásně skákala. Nebyla to sice vysněná kosatka, ale „jenom“ keporkak, podívaná to však byla úžasná. První tři hodiny jsme ale jen bezcílně jezdili sem tam. Vzali nás na jistotu – na lachtany a tuleně vyvalený na skalistým ostrůvku (a shodou náhod vedle zrovna seděl i orel). Zážitek to rozhodně byl obrovskej, ale celkově jsme si od výletu slibovali víc. Asi naivně.

Každopádně pobřežní vesnička Cowichan Bay, do který bysme se bez výletu určitě nepodívali, se nám líbila moc. Dali jsme si výborný kafe v místní pekárně True Grain – Cowichan Bay (před příjezdem jsme si zrovna nakoupili zásoby, a tak jsme nezkusili žádný místní pečivo, což bysme jinak s radostí udělali).

Den 5. a Port Alberni

Pátej den jsme nikam nespěchali, měli jsme nějaký zařizování s autem a taky jsme se pomalu přesouvali k západnímu pobřeží. Nisánek nám zařídil zastávku v městečku Parksville, kde jsme se prošli po pláží s pořádným odlivem a po obědě jsme mohli pokračovat do městečka Port Alberni, který se nachází na konci dlouhatásnký zátoky.

Kousek od města jsme omrkli jednu místní přírodní zajímavost – Hole in the Wall. Díru ve skále, kudy protéká voda a vypadá to moc hezky! Procházka nebyla dlouhá a omylem jsme nejdřív došli k sympatickýmu vodopádu s jezírkem, který je skvělý pro vykoupání se. Pak už jsme se šli podívat přímo do centra městečka, který je malebný! Dali jsme si obrovskou zmrzlinu, podívali se na vyhlídkovou věžičku u zátoky, na molo a prošli se po maličkým centru. Zrovna strašně foukalo, takže byly velký vlny a u vody se moc zdržovat nedalo, za chvíli jsme byli celý slaný.

Cestou dál k západnímu pobřeží ostrova jsme zastavovali (a přespávali) u Kennedy River (přesný umístění najdete na mapičce v závěru článku). I když nebudete plánovat v těchhle místech přespávat, nebo neholdujete free campingu, rozhodně tohle místo stojí za zastávku! Obzvlášť v letních vedrech, protože tam najdete to nejlepší vykoupání (a taky osvěžení)! My tady přespávali hned dvakrát (znovu i cestou zpátky) a sice nám v obou případech pršelo, ale vykoupali jsme se tak jako tak. Kennedy River totiž vytváří krásný bazénky průzračný vody pod kaskádama a hned pod nima je nádhernej kaňon, kam odvážlivci skákali ze břehu.

Den 6. – 7. a Ucluelet a Tofino

Další zastávky na západním pobřeží ostrova byly dvě turistický městečka. Jako první jsme zamířili do Ucluelet, který je z těch dvou to míň turistický, ale i tak tam bylo lidí ažaž. Každopádně jsme v něm strávili jeden den pobřežníma procházkama. Celej den se držela mlha a dávala výhledům na oceán zase novej rozměr. Neříkáme, že bysme aspoň na chvíli nebrali azuro a nějakou viditelnost.

První jsme se vydali na Lighthouse Loop Trail – tříkilometrovej okruh s někonečně vyhlídkama na oceán a s bachratým majákem jako zlatým hřebem. Druhá procházka byla opačným směrem po Wild Pacific Trailu, šli jsme po něm jen kousek – tam i zpátky stejnou cestou. Nejvíc jsme si užívali objevování života na útesech. Viděli jsme nádherný fialový mořský ježky, sasanky i krabíky poustevníčky. A samozřejmě zase mlhavý výhledy na oceán. Nádherně modrý vlny narážející na skály a za nima neproniknutelná mlha. Musíme uznat, že to taky byla úchvatná podívaná!

Přímo v centru městečka na pobřeží je akvárium, což považujeme za úplně zbytečnej výsměch. Každopádně je to evidentně dost oblíbená atrakce. My si radši koupili kafe v krásný útulný kavárničce Zoe‚s Bakery and Cafe a šli si ho vypít na molo, odkud jsme pozorovali roztomilýho lachtana blbnoucího ve vodě (tuleně jsme byli zvyklý u měst potkávat – taky tady žije tuleň obecný, anglicky pak harbour seal – ale lachtana jsme takhle zblízka u civilizace viděli poprvé – proto tolik radosti).

Tofino je od Ucluelet vzdálený 40 kilometrů. A to je teprve ten pravej turistickej ráj. Protože je nejlepším kanadským surfařským spotem (surfuje se na plážích kousek od města), nabízí spoustu surfovacích škol, ubytování a dalších turistických služeb a atrakcí. My jsme si původně chtěli taky surf konečně vyzkoušet, ale nevyšlo nám moc hezký počasí (bylo asi 15 stupňů a zataženo rozhodli jsme se nakonec pro tentokrát vynechat. Tofino je moc hezký městečko, je v úplným cípku ostrova, je obklopený menšíma hornatýma ostrůvkama a z mola v centru jsme viděli parádní západ slunce.

Protože celý pobřeží kolem Tofina spadá do národního parku Pacific Rim National Park, je potřeba mít Discovery Pass, kartičku, která člověka opravňuje pohybovat se v národních parcích napříč Kanadou. Tu jsme v tý době ještě neměli. Na parkovištích u jednotlivých přírodních zajímavostí (pláže, různý procházky) byly automaty, kde byla možnost koupit si jednodenní „vstupenku“ za 10 dolarů. Ty ovšem berou jenom kreditní karty (s čímž jsme se v Kanadě nesetkali poprvý) – my kreditku sice máme, ale vůbec ji nepoužíváme, a tenhle stroječek se rozhodl, že nám ani jednu nevezme, takže jsme si lístek koupit nemohli. Proto buďte připravenější než my!

Kolem Tofina jsme navštívili pár krásných míst. Prvním z nich byla Cox Bay Beach a hlavně vyhlídka na ní! Stačí celou pláž přejít a vnořit se do lesa nad ní, začátek cesty není nijak označenej, ale když už se na ni napojíte, krásně dojdete až nahoru a výhledy rozhodně stojí za to! Je na celou zátoku, krásnou pláž i všechny okolní ostrůvky. Druhým místem byla Long Beach, kde jsme se zastavili jen na chviličku. (To je právě ta nejoblíbenější surfařská pláž.) A opravdu je dlouhá! A poslední, kam jsme se vydali, byl vrak letadla z 12. února 1945 – Canso Plane Crash Side. Cesta k němu vede krásným lesem po udržovaných dřevěných chodníčcích a celá procházka tam i zpátky je dlouhá 5 kilometrů.

V těchhle končinách Vancouver Islandu je to opravdu krásný. Stejně tak jsou ale všechny místa profláklý a hojně navštěvovaný, v čemž se necítíme úplně dobře. Nejvíc nás štvalo, že se kolem nedá najít žádný místo, kde by se dalo zaparkovat a přespat. Jediný místo, který k tomu všichni free kempovači využívali, nově zahradili bránou, kterou nechávají otevřenou jen mezi 10. ráno a 4. odpoledne. My to nakonec vyřešili tak, že jsme našli klidný místo na okraji města, kde kupodivu nebyla žádná cedule zakazující přespávání, ale nebylo to vůbec příjemný a ráno jsme spěchali co nejdřív pryč.

Den 8. – 9. a Campbell Lake

Z turisticky nejnabitějších míst jsme se pomalu začali přibližovat k těm klidnějším. Vyrazili jsme směrem na sever! A takovým mezistupněm byla přehrada Cambell Lake, kde jsme na chvilku zakempili. Jo, je dost matoucí, že i přehrady se v Kanadě nazývají „lake“, takže je vždycky překvápko, když zjistíme, že se o opravdický jezero nejedná. Cambell Lake se nachází asi 30 kilometrů od městečka Campbell River. Ve městě jsme se moc nezdrželi, protože černý nebe naznačovalo, že bysme se měli co nejdřív někde zabydlet. Nicméně jsme se stihli podívat k pobřeží do Dick Murphy Parku, kde se nám moc líbilo. Nedaleko parku je maličkej hřbitov původních obyvatel – hezká kulturní zajímavost. (Cestou do Cambell River jsme se poobědvali na pláži Qualicum Beach, která taky stojí za návštěvu!)

U Campbell Lake je kemp, kterej všema deseti doporučujeme! Je zadarmo, jen si vás moc milej pán, co to má na starosti, zapíše. Každý auto má k dispozici klidnej plácek se stolem, a i když chybí tekoucí voda (suchý záchody mají), je kemp moc fajn. Kolem přehrady je i pár míst na free kempování, ale ty jsou většinou jen pro jedno auto a byly všechny plný.

Nám po příjezdu pršelo, a tak jsme potenciál toho místa ozkoušeli až následující den. Poprvý jsme vytáhli kajak a konečně si pořádně zaplavali. Fakt, že se jedná o přehradu, ne ledovcový jezero rozhodně neznamená, že voda nebyla pořádně studená! Protože je vodní plocha velká, lehce jsme našli místečko jen pro nás. My se nejvíc pohybovali kolem starýho dřevěnýho mostu, ze kterýho se dá údajně skákat. Nevyzkoušeli jsme a ani nikoho neviděli, protože jediný lidi, co tam byli a povzbuzovali nás, ať skočíme, měli sami moc práce s pitím piva a rybařením.

Protože jsme se z kempu vykopali až později odpoledne, stihli jsme při přejezdu už jen jednu krátkou procházku. Zastavili jsme se asi 10 kilometrů od jezera v Elk Falls Provincial Parku, jehož největší atrakcí je nepřekvapivě vodopád. V parku bylo nečekaně dost lidí, ale udělat tady krátkou zastávku je rozumný rozhodnutí. Vodopád je pořádnej, je na něj pohled shora a přes řeku vede super visutá lávka. Taky vás procházka dovede až k řece nad vodopádem, která je (stejně jako většina kanadských řek) krásná!

Den 10. – 12. a sever ostrova

Pokračovali jsme v cestě na sever po hlavní a jediný silnici. Z tý jsme si ale na půl dne odbočili a vyrazili navštívit mini městečko Port Alice. A tam jsme poprvý zažili přesně to, na co jsme se hrozně těšili a doufali, že to na severu ostrova objevíme. Klid. Objevování neobjevenýho. Místňáky. A krásnou přírodu. Port Alice se nachází u zátoky, je obklopený horama, lesama a taky ostrůvkama. My poprvý nechali proletět dron (a vidět ostrůvky shora byl parádní zážitek) a znova jsme se projeli na kajaku. Tady už to na koupání nebylo, ale aspoň jsme se podívali na ostrůvky v zátoce zblízka. Port Alice sice není rájem turistů, ale mohlo by být! Pro lidi jako my (rozuměj žijící v autě), nabízí skvělý možnosti hned v centru u přístavu (nic jinýho než centrum tam v podstatě není). Je k dispozici sprcha i praní (obojí za dost nízkej poplatek) a záchody. To vše je otevřený každej den od rána do večera.

My jsme ale pokračovali dál až do našeho nejsevernějšího bodu na Vancouver Islandu. Cestou jsme se ještě zastavili u Beaver Lake. Na koupání to pořád nebylo, ale kdyby bylo, bylo by to v Beaver Lake ideální (z krásnýho mola). V pozdnějším odpoledni jsme přijeli do městečka Port Hardy. A hned nato se do něj zamilovali. Důvodů, proč milovat (nebo aspoň navštívit) tohle kouzelný místo, je několik. Vezmeme je hezky popořadě:

Port Hardy žijou nesmírně milý lidi! Každej má pro vás (když si třeba zrovna v parku vaříte večeři, protože „bydlíte“ na plácku přes silnici) úsměv a pár milých slov. A je jedno, jestli je to pejskař, důchodce na procházce, nebo dvojice opilých podivínů. S jedním starším pánem, se kterým jsme se seznámili hned prvního večera, jsme dokonce navázali dost hezký přátelství a diskutovali spolu každej den.

Kromě úžasných lidí v tomhle pobřežním skvostu žije spousta i nádherných zvířat. Všechny večery nám nad hlavou lítali orli bělohlaví i orli skalní. A hlavně neskutečně krásně zpívali. Pozorovat orly byl jeden z nejkrásnějších zážitků celý cesty. V Tsulquate Parku, kde jsme tak nějak celý tři dny přebývali, jich v korunách stromů žije nespočet. Port Hardy je oblíbený místo pro jejich pozorování. Protože jim lidi na pláž nosí jídlo, jsou dny, kdy je člověk může na pár metrů pozorovat, jak hodujou na pobřeží s nádherným západem slunce nad oceánem v pozadí. Kromě orlů byla naší podvečerní zábavou procházka odlivem (ze stejnýho parku) a na samým konci dočasný souše pozorování mořských vyder blbnoucích ve vodě. Na sloupech místního mola (Seagate Pier) jsme viděli barevný macatý hvězdice (ty jsem si přála na Vancouver Islandu vidět od chvíle, co jsem viděla jejich vystavenou fotku na trajektu cestou na ostrov). Bohužel jsme jejich místečko objevili až poslední den, a protože tam bývají jen v určitou denní dobu, už jsme to štěstí je vidět podruhý neměli.

Třetím zásadním bodem jsou okolní krásy městečka. Že je krásná příroda i ve městě, bylo řečeno výše, ale okolí Port Hardy jednoznačně taky stojí za to! My samozřejmě neměli dost času vidět všechno, ale to málo, co jsme stihli doporučujeme jako vhodný k návětěvě! Obě procházky jsme si našli nedaleko přístavu, odkud nás čekala jízda trajektem. Tex Lyon Trail má 12 kilometrů a vede lesem po pobřeží. My nakonec ušli jenom třetinu z trasy, ale vůbec toho nelitujeme! Protože byl odliv (jak jsme později zjistili, tak spíš jeho dozvuk), šli jsme se nejdřív vyřádit na skály na pobřeží, kde to žilo. Užívali jsme si hledání krásných schovaných krabů a prohlížení různých druhů sasanek. Za celou dobu jsme potkali jen pár lidí a jeden pán nám poradil, že se máme mrknout na vyhlídku z útesu, která na mapě nebyla (stačí se dát opačným směrem, než vás odkáže zelená šipka). To byl dobrej tah! Nenechali jsme si ujít ani koupačku na krásný plážičce u parkoviště. Orly lítající nám nad hlavou už jsme brali jako povinnou součást. Po dopoledni na pobřeží jsme ještě stihli odpolední procházku k (dalšímu) vraku letadla. Dakota 576 Crash Site Trail by si nikdo rozhodně neměl nechat ujít! Procházka vedla krásnou přírodou, potkali jsme jen jednu další dvojici.

Poslední, co bysme k výčtu superlativů směrem k Port Hardy dodali, je, že se jedná o místo s bohatou historií. Hned za městečkem se nachází Tsulquate Reserve, kde žijí jenom původní obyvatelé, konkrétně lidé z kmenů Gwa‚sala a ‚Nakwaxda’xw. Jo, je to jen kousíček za „naším“ parkem. Jejich vesnička patří k městu Port Hardy, mají ale svoji školu a svoje komunitní centrum. My se tam jen zajeli mrknout, bylo nám ale blbý tam moc očumovat, tak jsme návětěvu vzali dost hopem. Víc o rezervaci i původních kmenech se můžete dočíst na jejich stránkách.

Den 13. a celodenní plavba trajektem

Celej třináctej den byl pro nás ve znamení brázdění moří. Plavba, která nás čekala, trvala 15 hodin a vyráželo se už brzy ráno. Cílem bylo město na severu BC vzdálený víc než 500 kilometrů – Prince Rupert. Rozloučili jsme se tak s Port Hardy v nejkrásnějším světle vycházejícího slunce a vyrazili na trajekt, kterej odtud jezdí jednou za dva dny. Cena byla úměrně vzdálenosti vysoká, za dva lidi a auto jsme zaplatili 750 dolarů. Protože trajekt jezdí takhle zřídka, doporučujeme si pro klid v duši rezervovat svý místo s předstihem. Je možnost si taky přikoupit kajutu nebo salónek, kde se člověk může vyspat a udělat si pohodlíčko. To jsme vzhledem k ceně jízdenky rovnou zavrhli (máme přece postel v autě, můžeme se zajít natáhnout tam). Kdyby měl někdo podobný plány, hned v úvodu vám chceme říct, že takhle to bohužel nefunguje. Do auta nás totiž pouštěli vždycky jen jednou za čas a vždycky jen na chvilku (byla to „služba“ hlavně pro lidi, který cestovali s pejskem, aby ho mohli vyvenčit). A tak se takhle krásná plavba s neskutečnýma výhledama, v dokonalej letní slunečnej den, pro mě na jednu stranu stala lehce pekelnou.

Den předtím jsme totiž dostali druhou dávku očkování na covid-19. Po tý první nám bylo dost zle, takže jsme se obávali, aby to tentokrát nebylo podobný. A ono bylo. Libor si to odbyl hned v den vpichu odpoledne a večer, na mě to přišlo až dalšího rána a vydrželo mi to celej plavební den.

Tenhle stav ale nic nemění na tom, že plavení se trajektem mezi pevninou, ostrovama a ostrůvkama, s výhedem někdy na zalesněný ostrovy, vrstvící se kopce a kopečky, někdy jen na širej oceán, občas na maják, nějaký obydlí a sem tam jinou loď či loďku bylo kouzelný! Do toho nám vyšlo nádherný počasí a celej den svítilo. Dalekohled jsme měli stále v pohotovosti a taky se to vyplatilo! Viděli jsme delfíny, pár velryb a Libor zahlídnul i záda kosatky! Následoval krásnej západ slunce, ze kterýho jsme skoro nic neměli, protože byl před náma a do přední části lodi jsme nesměli (tam byly ty salónky). Posledních pár hodin jsme pluli tmou, což byl čas na nerušený čtení (bez neustálýho koukání, kolem jaký krásy to zase plujeme).

Půl hodiny před půlnocí nás přivítaly světla města a my se vylodili v Prince Rupert. Tam jsme zvládli jen přejet k náhodnýmu parku ve městě a rovnou zalézt a konečně se vyspat!

Na sever – Highway 37

Vancouver Islandu jsme se trajektem dostali zpátky na pevninu, na sever Britské Kolumbie, do města Prince Rupert (od Vancouveru, kde jsme začínali, je tohle město vzdálený 1 500 kilometrů). V plánu ale bylo jet ještě víc na sever.

Prince Rupert

Prince Rupert jsme se na týden zasekli, což nikomu nepřejeme. Bylo to kvůli autu, který nám ve výsledku stejně neopravili, a ještě z nás udělali kretény. Nebudeme tady fňukat a ani se zbytečně rozepisovat, plyne z toho jediný: za žádnou cenu nechoďte řešit problémy se svým povozem do Kal Tire, obzvlášť ne ve městě Prince Rupert. Nikdy! Každopádně jsme týden přečkávali v tomhle podivným městě. Na jeden den může být návštěva fajn, kouknete se k pobřeží, dáte nějakou procházku a jedete pryč. Když budete mít štěstí a nebude vám pršet. Nám pršelo asi půlku našeho pobytu, někdo z místních nám tvrdil, že se jedná o nejdeštivější místo Kanady, a my tomu docela i věříme. V infocentru i všude na netu vám poradí tři základní procházky v okolí. My si je šetřili, abysme se v průběhu toho týdne měli na co těšit, a nakonec jsme dvě z nich nepodnikli, protože bylo hnusně. Město je sice plný divnolidí, šedých budov a nepořádku, ale má to i svý důvody. Bydlívalo v něm mnohem víc lidí a taky tam bylo mnohem víc pracovních příležitostí, ale protože před nedávnem zavřeli fabriku, která zaměstnávala velký procento místních obyvatel, lidi o práci přišli a dopadlo to, jak to dopadlo.

Každopádně, jestli máme něco doporučit v Prince Rupert, tak je to Rushbrook Harbour! Přístav pro rybářský lodě, kde vždycky uvidíte tuleně! Nejlepší čas je z naší zkušenosti kolem čtvrtý odpoledne, protože to se vrací rybáři a v přístavu porcujou a prodávají ryby. To teda není zrovna podívaná pro nás. Ale všechny zbytky rozdávají čekajícím tuleňům, který si tak člověk může z mola krásně prohlídnout při večeři, což se jinak člověku tak snadno nepoštěstí. Právě tady taky začíná jedna z procházek, který doporučujou brožurky, ta jediná, co jsme stihli, a je to fajn krátká pobřežní trasa. My si ji trošku protáhli a zpátky se vydali městem (tou částí s rodinnýma domkama) a ani to rozhodně nezměnilo náš obrázek o městě. Polorozpadlý baráky (některý), jiný zase celkem honosný (těch o dost míň). Druhý doporučení zahrnuje hospodu Wheelhouse Brewing Company s vlastním výborným pivem! Kromě piva má pěknej interiér i příjemný posezení na zahrádce.

My několik z dní z nucenýho čekání strávili v nedaleký vesnici Port Edward. Tam se nám o poznání líp dýchalo! Utábořili jsme se hned za vesnicí na plácku u silnice. Hned pod náma jezdil nákladní vlak, ale pod kolejema už byl oceán. Dost času jsme tam strávili dřepěním a koukáním na vodu, ale bylo to úspěšný! Párkrát jsme viděli delfíny a mořský vydry. Lidi v Port Edward byli strašně milý! Hlásili se k nám hlavně důchodci a nabízeli nám azyl, sprchu nebo jídlo.

Jinak ve vesnici nebylo moc co dělat. Na opačným konci byl pidi předraženej obchod, ale aspoň jsme si vždycky udělali procházku, když jsme šli na kafe a něco si koupit, protože to byly skoro dva kilometry. Taky jsme se tam vydali na super výlet k jezeru. Samozřejmě cesta nebyla na mapách, ale naštěstí nám místní poradili, kudy tam. Začátek trasy můžete najít tady. Cesta vede krásným lesem, kde jsme trhali obrovský borůvky a další místní červený berries, jejichž název si sice už nepamatujem, ale byly kysele dobrý. Pak se dojde na rašeliniště, odkud je to už kousek ke krásnýmu rašelinnýmu jezeru. Voda je úplně tmavá, takže vlézt do ní je celkem dobrodrůžo. Samozřejmě jsme cestou nepotkali ani živáčka. Okolí Port Edward je taky super na kajak – vyzkoušeno!

Hurá na sever (a hlavně z Prince Rupert)

Než jsme se pohnuli dál směrem do větší divočiny, museli jsme udělat zásadní rozhodnutí. Nebylo totiž jistý, jestli to Nisánek zvládne (v Kal Tire nás sice nasrali, ale taky docela vyděsili, jinej pan mechanik nás ale zase trochu uklidnil, tak jsme to riskli). Nakonec to zvládnul bravurně a my jsme moc rádi, že jsme se rozhodli jet dál! Nicméně jsme ty odlehlejší místa vzali trošku víc hopem, než bylo původně v plánu.

První den jsme dojeli až do městečka Stewart na hranicích s Aljaškou. Po týdenní pauze bylo vážně skvělý být zase na cestě! Mezi Prince Ruppert a na nějakou dobu posledním větším městem Terrace byla krásná podívaná. Poslední kilometry kolem oceánu, kopce se cestou zvětšovaly a kolem nich tančila mlha. Čím dál jsme jeli, tím bylo hezčí počasí. Terrace jsme se vydali směr sever po Nisga‚a Highway. Tam jsme celkem dlouho jeli vulkanickou krajinou, což byla zase nová podívaná. Na pár místech se dá zastavit a kousek se projít. Rychlozastávkou ve stejný oblasti jsou taky malý ale hezký Vetter Falls.

Dalším plánovaným cílem byly horký prameny Nass Valley Hot Spring, ke kterým byla asi 20kilometrová zajížďka z hlavní silnice. Tu jsme si ale mohli ušetřit, protože byly zavřený (z nevyvětlenýho důvodu) – pokud budete úspěšnější, dejte vědět, jaký byly! Poslední zastávku jsme udělali u Meziadin Lake, kde jsme znovu odbočovali z hlavní cesty, tentokrát už směrem k našemu cíli. Po celým dni v autě jsme se těšili na koupačku, protože se udělal parádní letní den, voda ale byla ledová, takže osvěžení bylo hodně rychlý (a o to intenzivnější). V podvečer jsme dojeli do městečka Stewart. Měli jsme za sebou asi 500 kilometrů.  

Stewart je úžasný místo! Historický domečky z období zlatý horečky, jen pár obchůdků a restaurací (nechyběly ale dva obchody s alkoholem). To všechno obklopený nádhernýma obrovskýma horama. Končí tady dlouhatánská zátoka, u který jsme spali. Ráno jsme si dali skvělý kafe v místní kavárničce. Seděli jsme na terásce a kolem nás chodily slepice. Prostě idylka. A samozřejmě jsme nevynechali návštěvu státní hranice! Pán, co ji hlídal, byl moc milej (asi zvyklej na turisty), takže jsme se tam mohli porozhlídnout, všechno vyfotit a zase hezky šupajdit zpátky do nitra Kanady, protože v tý době byla hranice ještě stále zavřená.

Po kafíčku nás čekal další den na cestě, vrátili jsme se na jedinou hlavní silnici vedoucí na sever – Highway 37. Po 420 kilometrech jsme se utábořili u Daese Lake, spaní na pláži kazil jen fakt, že pršelo a byla kosa. Aspoň jsme v jezeře hezky vychladili piva! Další den nás už čekalo překročení hranice s Yukonem, provincií sousedící s Britskou Kolumbií. Je to divokej a odlehlej kout Kanady, proto jsme se rozhodli vzhledem ke stavu auta jenom nakouknout (pojištění na odtah zdarma nám platilo pouze po BC). Ještě před Yukonem nás ale čekaly dvě zastávky u nádherných jezer. První bylo Good Hope Lake, kde jsme se zdrželi jen chviličku, je to jezero hned u cesty s krásnou barvičkou (u břehu a kolem ostrůvku byla nádherně tyrkysová). Zato u Boya Lake jsme strávili času víc. Boya Lake je velký světle modrý jezero členěný díky četným ostrůvkům. Bohužel jsme se u něho ocitli v celkem chladným dni, takže jsme se nevykoupali ani se na něm neprojeli na kajaku (lodičku si můžete i půjčit v místním kempu). Aspoň jsme se ale prošli po jeho březích a užili si tak výhledy na něj z různých úhlů. V jednom místě je obrovská bobří hráz, bobra jsme ale nečekaně nezahlídli.

Po procházce následoval závěr týhle roadtripový kapitoly. Dojeli jsme totiž až na sever Britské Kolumbie, překročili yukonskou hranici a ocitli se v městečku Watson Lake. Dvě místa, který v tomhle místě nesmíte vynechat (a pravděpodobně nevynecháte, i kdybyste chtěli), jsou: Místní návštěvnický centrum, kde se nás ujala enormně milá paní a dala nám pěkný brožurky a materiály k naší další cestě. Druhým místem je Sign Post Forest. Tahle atrakce opravdu vypadá jako les vytvořenej nekonečnem značek! Abysme nepřeháněli, není jich nekonečno, ale jenom něco přes 80 tisíc. Značky může přidávat kdokoliv a děje se tomu tak už od roku 1942.

P.S. Pokud budete ve Watson Lake chtít provést důkladnou hygienu (ať už v místním bazénu, nebo sauně – obojí je v okolí návštěvnickýho centra), vyberte si jakejkoliv jinej den než neděli. My museli na zaslouženou sprchu čekat až do pondělního rána.

Ze severu – Alaska Highway

Zpátky do BC jsme to stočili po věhlasný Alaska Highway. V autě jsme měli spoustu prospektů k pročtení a naplánování zastávek. Protože byl před náma úsek nádherných hor – Norhern Rockies – bylo pro nás pořádným zážitkem jenom koukání kolem sebe! Vyhlíželi jsme hlavně bizony, díky nimž je určitej úsek cesty známej (paní v návštěvnickým centru nám přímo vyznačila, v jaký oblasti se zdržujou, a taky všude byly cedule). Měli jsme štěstí a cestou jsme potkali dvě pořádný stáda hned u silnice. A že to byl zážitek!

První den jsme zastavovali u Smith River Falls – hezkej vodopád s krátkou procházkou k němu – a potom u Liard River Hot Springs. U tohohle přírodního horkýho pramene jsou vybudovaný úplně úžasný lázně! Dorazili jsme sem v půl 6, což se ukázalo jako dobrej čas, protože nejvíc lidí začalo chodit navečer. Vstupný stojí 5 CAD na osobu a můžete zůstat klidně celej den. Případně můžete využít i místní kemp. My jsme si přímo v pramenu našli novýho kamaráda, 73letýho motorkáře Richarda, se kterým jsme se ve vodě tak zapovídali, až se mi po vylezení točila hlava.

Další den jsme hned zrána dojeli k úžasnýmu Muncho Lake. Tohle jezero jen tak neminete, protože silnice vede přímo po jeho břehu. My se od něj vydali na Stone Sheep Trail objevovat Norhern Rockies trošku zblízka. Uvádí se, že je trasa (tam a zpátky) dlouhá 6 kilometrů. Nejsme si ale jistý, že jsme došli až na konec. Jde se korytem řeky, kde v létě (když v horách netaje sníh) teče jenom potůček. Kolem jsou jen kameny, skály a zajímavý špičatý skalistý útvary. Pak jsme ale došli do bodu, odkud nešlo pokračovat dál, zkusili jsme se škábat nahoru, ale drobný kameny se sypaly, terén byl strmej a nikde to nevypadalo na cestu, tak jsme to vzdali a vrátili se k jezeru. U Muncho Lake je kemp, bylo tam ale jen pár lidí. My si uvařili oběd, užili si jezero z kajaku, a dokonce jsme se v tý ledárně namočili (o plavání nemůže být ani řeč).

Následujícího dne nás čekalo další zásadní jezero týhle horský oblasti – Summit Lake. Nachází se taktéž u silnice, taktéž je u něho kemp a taktéž má krásnou barvu a průzračnou ledovou vodu. Jezera jsou od sebe zvdálený 100 kilometrů. My se od Summit Lake opět vydali do hor, tentokrát už na pěknej výšlap. Čekal nás krásnej Summit Peak Trail. HajkováníNorhern Rockies je kromě úchvatných výhledů skvělý v tom, že máte všechnu tu krásu jen pro sebe. Po cestě jsme potkali jen jeden pár. Došli jsme ke druhýmu vrcholku, co trasa nabízela, na úplnej vrchol (Mount St. Paul) jsme měli málo jídla i času. A výlet to byl skvělej! Byli jsme v horách po dlouhý době, tak jsme si to moc užívali – cestu po hřebeni, výhledy do všech stran, na Summit Lake i na nekonečno dalších kopců a horský potoky.

Po sestupu jsme si uvařili u jezera pozdní oběd (tentokrát jsme koupačku vynechali) a pokračovali jsme v jízdě. Cestou jsme se rozloučili s Norhern Rockies, který hodnotíme jako jeden z nejhezčích úseků celý naší cesty. Taky jsme na silnicích potkali spoustu zvířátek! Kromě zmíněných bizonů jsme viděli soby (v Severní Americe známý jako karibu) a ovce tlustorohé.

Zbytek cesty až k nultý míli Alaska Highway, která je ve městě Dowson Creek, byl pěkně nudnej. Žádný kopce, jen rovná cesta a kolem ní farmy, pole a pasoucí se dobytek. Celej den jsme strávili na cestě, protože nebylo kde a proč stavět a taky jsme tenhle úsek chtěli mít co nejdřív za sebou. Cesta do většího města Prince George byla taky pěkná nuda. Odtud jsme už cestu směřovali do Rockies (tentokrát už do těch světoznámých a turistických). Původně jsme se chtěli zdržet v Mount Robson Provincial Parku, kterej je pojmenovanej po nejvyšší hoře Rockies, ale měli jsme ošklivý počasí, tak jsme si řekli, že na cestě zpátky (která se tudy nakonec už nekonala) a rovnou jsme se vydali udělat další odbočku z BC, tentokrát jsme přejeli hranice s Albertou.

Rockies a národní parky v Albertě

Nutno říct hned pro začátek, že jsme v Rockies (Skalistých horách) měli celkem smůlu na počasí. Ač jsme dorazili na přelomu srpna a září, nejednalo se zrovna o letní návštěvu. Přes noc na 1. září dokonce v kopcích nasněžilo (nám pak trochu sněžilo i po cestě mezi městama). Nevyrazili jsme tak na moc výšlapů do hor a neužili si to, co by nás na týhle oblasti lákalo úplně nejvíc. Druhá věc je, že nemusíme turistický místa, kde je narváno a všichni lidi se tam jenom přijeli vyfotit, proto jsme si ty nejoblíbenější přírodní krásy úplně neužili a zdrželi se na nich jen minimálně.

Před překročením hranice Britské Kolumbie a Alberty doporučujeme zastavit u Reaguard Falls, sice to není žádnej ikonickej vysokej vodopád, ale i tak díky nádherný barvě řeky a okolním skalám stojí za přibrzdění, od parkoviště je to kousíček. Další vodopád o kousek blíž k hranici – Overlander Falls – je nezbytnou zastávkou číslo dvě!  U brány národního parku Jasper jsme si zakoupili celoroční Discovery Pass za 139 dolarů pro auto/skupinu (až 7 lidí). Tahle kartička platí ve všech národních parcích Kanady.

Jako první nás čekala prohlídka horskýho městečka Jasper. Překvapivě se nám tam moc líbilo, panovala příjemná atmosféra, byly krásný výledy a všude, kam jsme šli, byli milý lidi. Ani nám moc nevadilo, kolik je tam turistů. Odpoledne jsme vyrazili na procházku za město, na Old Fort Trail, začátek byl u krásný řeky Athabasca River, na který si můžete zaplatit dobrodrůžo v podobě raftingu. My se odtud vydali nahoru do kopce, odkud jsme měli celej Jasper jako na dlani, krásný výhledy nejen na město, ale i na klikatící se řeku. Celá procházka má necelý 4 kilometry, takže je ideální v případě, že na výlet nemáte celej den.

V národním parku Jasper jsme podnikli dva horský výlety. První jsme započali u Maligne Lake (kde bylo narvaný parkoviště a všude spousta lidí) a užili jsme si 15kilometrovej Bald Hills Trail (na něm bylo lidí překvapivě málo). Tenhle výlet nemůžeme nedoporučit! Shora je nádhernej výhled na jezero a vysoký skalistý hory, co ho obklopujou. Nahoře si můžete obejít po hřebíncích pár holých vrcholků a podívat se i na další strany – třeba do zalesněnýho údolí. Pro nás byl tenhle výlet speciální hlavně tím, že jsme viděli svýho prvního (a posledního) medvěda grizzlyho! Zážitek byl o to intenzivnější, že medvěd, kterýho jsme pozorovali ze sympatický vzdálenosti shora, se najednou objevil na pěšince před náma. Naštěstí jsme tam nebyli sami, utvořili jsme skupinku 10 lidí, dělali hluk (kterýho si medvěd absolutně nevšímal), a když poodešel, tak jsme taky pokračovali v cestě. Cestou zpátky jsme si udělali zacházku k Moose Lake, ale tolik štěstí, abysme ještě zahlídli losa, po němž bylo jezero pojmenovaný, jsme už neměli. (Musela nám stačit stačit paní wapiti, která s námi sdílela kemp a my ji pozorovali u podvečerního piva.)

Pokud byste taky chtěli kempovat s jelenama wapiti, ubytujte se v kempu Whistlers CampgroundJasperu. Mají tam pár „domácích“, který se pasou mezi stanama a obytňákama a z lidí si nic moc nedělají. My měli štěstí jen na dámy a jedno mládě. Na jelena, kterej může být i lehce agresivní, jsme za ty tři dny nenarazili.

Druhej horskej výstup jsme podnikli na horu Whistlers, pod kterou jsme kempovali. Na tuhle horu vede místní známá a oblíbená lanovka Jasper SkyTram. To má jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhodou je, že jsme cestu na kopec měli sami pro sebe. Nevýhodou je zase to, že jsme nahoře potkali lidí až moc. Od lanovky si lenoši musí vyšlápnout poslední kilák na vrchol, aby se asi taky jakože zasloužili. Nicméně trasa nahoru byla fajn, na 16 a půl kilometrech jsme nastoupali (a sestoupali) 1 300 metrů. Nejlepší část je kolem druhýho kamennýho moře, kde to žije! Viděli jsme v něm pišťuchy, sysly i čipmanky. Ze skoro 2 500 metrů vysoký hory Whistlers jsou nádherný výhledy! Pokochat se můžete výhledem na město Jasper i s pěti krásnýma jezerama (kolem kterých je taky trail, ten jsme bohužel nestihli) a hlavně majestátníma horama všude kolem. Vidět jsou i všechny údolí, řeky a jezera v okolí, zkrátka 360stupňovej výhled na Jasper National Park! My neměli úplný štěstí na počasí, a tak jsme měli nejdřív většinu výhledů v oparu, načež začalo pršet a pak se sputily i kroupy. To už jsme ale byli dorozhlížený. Ovšem lidem, co zrovna přijeli předraženou lanovkou, jsme načasování nezáviděli.

Další den už jsme se přesouvali do vedlejšího národního parku, do Banffu. Po cestě nám nejdřív pršelo, chvíli sněžilo a pak bylo už jen zataženo. Ideální počasí na přesun jen s pár zastávkama u cesty. Na těch i tak bylo dost lidí. Kormě Athabasca Falls, který jsou dost poulární (a nedivíme se), jsme se stavovali na pár místech náhodně u cesty, když se nám líbil výhled. Viděli jsme tak třeba další turistickou atrakci – vožení lidí po ledovci v takovým speciálním „autě“ – to nás lehce znechutilo. Nejdřív jsme dojeli do vesnice Lake Louise a vydali se rovnou ke stejnojemnnýmu jezeru. To je obzvlášť slavná turistická atrakce, na břehu jezera je postavenej obrovskej hotel a všude je hromada lidí. Na delší výšlap nad jezero nebylo počasí a taky jsme dorazili moc pozdě, tak jsme jen došli na druhou stranu jezera. Další z oblíbených jezer v BanffuMoraine  Lake – jsme navštívili ještě na kratší chvilku. Lidí tam bylo taky strašně a počasí nebylo lepší. Rozhodně tím nechceme říct, že za to tyhle místa nestojí, obě jezera jsou nádherný, mají neskutečnou barvu a tyčí se nad nima vysokánský hory. My jenom vyhledáváme místa klidnější.

Tím rozhodně nebylo městečko Banff, který je samo o sobě moc hezký. Najdete v něm pár starších budov a hory jsou vidět odkudkoliv. Jen je v něm taky plno zbytečných obchodů s blbostma a všechno cílí akorát na turisty. My se v celým národním parku zdrželi jen krátce. Mrzelo nás, že jsme neměli počasí na nějakej vyšší kopec, ale nemůžeme mít všechno.

Cílová rovinka – z Alberty do Okanagan Valley

Banffu jsme se vydali (kvůli objížďce) do dalšího národního parku nacházejícího se už v Britské Kolumbii, do Kootenay National Parku. Tenhle park je menší a mnohem míň navštěvovanej. My jím projeli jen s pár zastávkama – doslova – poprvý jsme se zastavili na vodopád u silnice u začátku Marble Canyon Trailu a podruhý u taky Kootenay River o kousek dál, kde jsme se krátce prošli na most nad krásně modrou řekou. Celá cesta národním parkem se nám moc líbila, jeli jsme velkou část kolem řeky a s výhledama na hory a lesy. Pokračovali jsme až do města Golden.

Kousek za Golden nás čekal Glacier National Park. O něm jsme předtím vůbec neslyšeli, ač je to tam fakt nádherný, a tak jeho návštěva byla trochu (hodně) improvizace. Kopce tady jsou hodně strmý, díky čemuž jsou častý laviny, a kvůli tomu taky byly některý trasy uzavřený. My se konečně chtěli vydat do hor se stanem, a tak nám v návštěvnickým centru poradili Hermit Trail.

Do kempu do byly sice jen 3 kiláčky, zato pěkně do kopce od začátku do konce. I tak jsme ale nahoru došli dost brzo (vyráželi jsme chvíli po poledni), a tak jsme se po zabydlení ještě cestou necestou – po kamenným moři – vydali o kousek výš. Protože to ale byla spíš necesta, nedošli jsme až úplně nejvýš, co to nad kemp šlo, ale i tak jsme dost velkou část svýho zbývajícího času věnovali slézání dolů, který bylo o dost náročnější než škrábání se nahoru. Místo na kemp bylo ale naprosto dokonalý, a tak nám vůbec nevadilo strávit tam celej zbytek odpoledne, večer (s nádherným západem slunce) a taky velkou část následujícího dopoledne. Výhledy na neskutečný hory všude kolem, průzračnej potůček tekoucí prostředkem kempu, svišti a úžasnej klid. (Nocoval tam s náma taky chlápek, se kterým jsme se o pár dní dřív potkali v Jasperu na vrcholku hory Whistlers, a protože byl původem z Německa, tak jsme si moc hezky notovali při večerním pivu.)

Posledním národním parkem našeho road tripu byl Mount Revelstoke National Park. Tenhle maličkej park se nachází u městečka Revelstoke, který jsme si naprosto zamilovali. Hned nad městem se tyčí hora Revelstoke, po níž je park pojmenovanej. S vymýšlením názvů si tady hlavu moc nelámali. Z městečka jsme byli nadšený. Je sice maličký, ale centrum je plný pěkných podniků, za nás jednoznačně vede kavárna Dose Coffee! Ne že bysme tam těch podniků navštívili tolik, abysme mohli hodnotit, ale v týhle útulný kavárničce (troufáme si říct) evropskýho stylu se nám líbilo velice, a hlavně kafe měli výborný! Každopádně o víkendu moc kávových plánů nespřádejte, chtěli jsme je poctít svojí návštěvou ještě druhej den před odjezdem, jenže byla sobota a měli zavřeno (stejně jako většina dalších).  Doporučit můžeme i místní bazén s párou, vířivkou a mini lezeckou stěnou. Městem Revelstoke protéká obrovská řeka Columbia, která má neskutečně modrou barvu a taky je neskutečně ledová. Přes tu z města vedou tři sousedící mosty.

Horu Revelstoke jsme pochopitelně taky nemohli vynechat. Jejím problémem je hlavně to, že skoro až na vrchol vede silnice, a tak jsme sice těch 10 kiláků lesem skoro nikoho nepotkali (až na veverky), ale nahoře bylo natřískáno. Možností, kam se na vrcholku vydat je víc, jsou tam upravovaný cesty, pár věcí, co nadchnou malý výletníky a taky pěkný výhledy. I když z těch jsme toho moc neměli, protože byly všechny v kouřovým oparu z letních požárů.

Revelstoku už jsme zamířili k cíli našeho road tripu, do Okanagan Valley. Tři dny nás ještě doprovázel dým, ale pak se naštěstí otočil vítr. To už jsme byli u Kelowny, jižně kousek za městem. Tam jsme se vydali kousek po Wildhorse Canyon Trailu, odkud byly skvělý výhledy na Okanagan Lake, město i most přes jezero mezi Kelownou a West Kelownou. Pod začátkem trailu je přístup do jezera, kam jsme se šli vykoupat. Můžete tam najít pár menších plážiček, který jsou evidentně považovaný za nudapláže, ač žádná varovná cedule nikde není. My měli jednu plážičku pro sebe, tak jsme si mohli zarebelovat a vykoupat se v plavkách. Na to, abysme se koupali nahatý proplouvalo kolem přece jen moc lodí. Prohlídce Kelowny, která je největším městem oblasti, jsme věnovali jedno dopoledne. Prošli jsme se kousek kolem jezera do centra, kde jsme si na Bernard Avenue, hlavní třídě plný podniků a obchodů, dali parádní zmrzlinu v na místě dělaným vaflovým kornoutku. Zmrzlinárna se jmenuje MOO-LIX Ice Cream Shop.

Cestou do Summerlandu, kde jsme definitivně naši cestu zakončili, jsme se ještě stavili ve dvou pěkných městečkách na pobřeží jezera OkanaganPeachlandu a Pentictonu. Druhý zmíněný je sice až za Summerlandem, na úplným kraji Okanagan Lake (a z druhý strany zase na okraji Skaha Lake), ale měli jsme čas, tak nám zajížďka nevadila. Pentictonu nesmíte vynechat kavárnu u jezera – The Prague Café, kterou mají (překvapivě) Češi. Bublanina byla jako od maminky! Při procházce nad centrum města s výhledem na jezero Okanagan a kopečky kolem jsme si přišli jako někde na Balkánu. Penticton je moc hezký městečko, a i když jsme do něj jezdili nakupovat a prát si další měsíc a půl, už jsme do centra podruhý bohužel nezavítali.

A pak už jsme dojeli do finiše. Čtyřicátej bonusovej den jsme sice ještě měli volno, ale už jsme nespali v autě. Seznamovali jsme se s městečkem a novým dočasným doma. Summerland samosebou stojí za návštěvu, je to klidný pěkný městečko se spoustou kopečků v okolí, který nabízí výhledy na sady, vinice i jezero, tak ho určitě při svý návštěvě Okanagan Valley nevynechte! My tam zažili moc hezkou část našeho kanadskýho života.

Praktický věci aneb co obnáší žití v autě

Pro život v autě člověk potřebuje jen pár základních věcí: mít dobrý místo, kde se utáboří; mít co jíst a pít; občas provést důkladnější hygienu a samozřejmě mít se kde vykadit! My vám prozradíme naše nejtajnější fígle, jak jsme si tyhle věci zajišťovali! No dobře, nejsou to žádný fígle…

V podstatě stačí mít staženou aplikaci iOverlander, kterou už jsme v minulosti vychvalovali. V týhle aplikaci najdete všechno základní – místa pro free kempování včetně komentářů lidí ohledně aktuálního stavu (někdy i fotek), taky jsou v ní zaznamenaný veřejný sprchy i s cenama, pítka a parkoviště. My se celou dobu řídili v podstatě podle ní. Sem tam jsme ale zapojili i vlastní kreativitu a našli si místo na spaní na vlastní pěst! Proto přidáváme naši mapičku, kde máme zaznamenaný kompletně všechny místa, kde jsme spali. Mapa tady.

Za spaní jsme na cestě platili pouze v národních parcích. Jasperu a Banffu jsme spali v kempech nedaleko měst. V národních parcích je totiž přísně zakázaný spát mimo kempy a hrozí vysoký pokuty. Je možný, že by nás nikdo nevyhmát, ale nechtělo se nám zůstávat někde na tajňačku a pořád se bát, kdy na nás někdo přijde. Ceny kempů nejsou nijak závratný, takže nás těch pár nocí nijak nebolelo. A protože jsme zrovna vychytali na srpen celkem chladný počasí, byli jsme vděčný za každodenní teplou sprchu před spaním.

Zůstali jsme 3 noci kempu Whistlers CampgroundJasperu, tam nás noc vyšla na 28 dolarů. V Banffu jsme byli jen na jednu noc v kempu Tunnel Mountain Campground, kde noc stála taky 28 dolarů, jen nám k tomu připočetli poplatek za rozdělávání ohně (8 CAD), o kterej jsme nestáli, jen se nás asi „zapomněli“ zeptat, zda ho chceme a pak nám nechtěli vrátit prachy. V těchhle klasických empech se v Kanadě vždycky platí za tzv. party, skupinu o různým počtu lidí – na jedno místo se ale většinou vejdou maximálně dva stany nebo jeden Nisánek.

Glacier National Parku jsme spali zase v jiným typu kempu, v takovým, kam se dá dostat jen pěšky. Spaní jsme platili přímo v návštěvnickým centru bez rezervace (ale asi jsme měli dost štěstí, je rozhodně lepší udělat si rezervaci předem online). Noc nás vyšla na 10 CAD na osobu.

Co se týče sprchy, nechtěli jsme všechno nechat náhodě, a tak jsme před cestou zakoupili fajnovej vynález – přenosnou závěsnou sprchu s objemem cca 20 litrů. Tu jsme použili všehovšudy jednou. Ne že bysme byli takový špíny, ale většinou jsme našli jiný řešení – sprcha na pláži, veřejný sprchy v městečkách a dvakrát jsme si taky zašli do bazénu!

Na pitnou vodu jsme pořídili 25litrovej barel. Shánět vodu nebylo nikterak obtížný, na většině benzínek je zvenku kohoutek a nikdy vám nezakážou si tam vodu napustit (ale pozor na to, neměli byste se na ně spoléhat stoprocentně, potkali jsme jich i pár, kde kohoutek nebyl, nebo byl zničenej).

Se záchodem to bylo celkem snadný. Kanada je dobře vybavená tzv. pit toilets – suchýma záchodama. Jsou ve všech parcích a často na odpočívadlech u silnice, takže se nemusíte bát, že si v klidu nezajdete, když zrovna není poblíž benzínka. Samozřejmě tyhle záchody nemají tekoucí vodu, takže jsme preferovali návštěvu benzínek, kde jsme si rovnou mohli i umýt ruce.

Ledničku jsme v autě neměli, takže jsme si vždycky nakoupili jen menší zásoby netrvanlivých věcí, což nebyl problém, protože obchůdek se najde skoro v každým záchvěvu civilizace. Na vaření jsme si celou cestu vystačili s naším plynovým vařičem (koupit do něj novou bombu českýho stylu byl mimo velký města trochu oříšek). Po road tripu jsou z nás odborníci na v Kanadě dostupný hotový rajčatový omáčky do těstovin a zvládli bysme doporučit i dobrou hotovou indickou.

Vymoženosti moderní doby jsme dobíjeli hlavně během jízdy, v Prince Rupert taky v Tim Hortons, když jsme tam celý odpoledne schovávali před deštěm, na trajektu a taky jsme před cestou pro jistotu pořídili záložní zdroj (power box). Ten jsme koupili v Canadian Tire, ve slevě stál kolem 200 dolarů. Chtěli jsme ho hlavně kvůli Nisánkovi, kdyby náhodou zradila baterka mimo civilizaci.

Největší a zřejmě jedinej problém jsme ale s žitím v autě měli při třídění odpadu. Odpadkový koše sice byly všude i na odpočívadlech u silnic, tříděnej odpad naopak nebyl skoro nikde. Ve všech kempech, nebo udržovaných parcích byla sice vždycky i recyklační popelnice, ale pojídala jen a pouze zálohovanej odpad – plechovky a flašky. Párkrát jsme měli štěstí a zbavili jsme se odpadků ve městech, občas jsme navštívili bottle depot (takovej místní recyklační sběr na zálohovanej odpad), kde vždycky mají i koš na nezálohovaný odpadky. Bottle depot je asi v každým městě. Často jsme ale museli zamáčknout slzu a vyhodit všechno do směsnýho odpadu, protože auto praskalo ve švech a větší pytel s odpadem by se nám do něj nevešel.

Tohle byly asi ty nejzákladnější věci denní potřeby, který jsme cestou řešili. Protože jsme cestovali v létě, nemuseli jsme řešit žádný teplotní strasti. I když teda na severu BC jsme párkrát v noci museli natáhnout ponožky léto neléto a na přelomu srpna a září už to v Rockies taky nebylo na dlouhý večerní vysedávání venku. Ve výsledku jsme nic dalšího řešit nemuseli a mohli jsme si na plno užívat divokou kanadskou přírodu, co nás obklopovala, po večerech číst, koukat se na hvězdy a užívat si každýho okamžiku!