A my si tak postupně začali zvykat na náš poklidnej život v maringotce na kopci nad městečkem. Bydleli jsme nad sadem, s výhledem na celej Summerland, desítky dalších sadů a vinic i okolní kopce. Starší pár, kterej nám tak trochu šéfoval (na starosti nás měl hlavně jejich syn, co asi pomalu přebírá živnost), bydlel hned pod náma, o pár jablečných řádků níž. A jejich úžasná fenka i kocour nám každej den dělali přemilou společnost – když teda měli náladu přijít se na nás podívat.

Jinak jsme v boudičkách určených zaměstnancům bydleli sami. A bylo to super! Měli jsme asi obrovský štěstí, předešlý roky prý bývalo narváno (lidi, na který nevyšla postel, museli spávat ve svých autech), kvůli covidu ale měli problém najít lidi, a tak tohle „království“ zůstalo jenom nám. Bylo fajn nemuset se s nikým dělit o malou kuchyň, mini koupelnu a jedinej venkovní stůl s grilem a výhledem. Samozřejmě jsme nebyli jediný česači (to bysme asi trhali až do vypršení víz), s náma pracovaly dvě party Mexičanů, obě ale měly zajištěný jiný bydlení. Moc nevíme, proč a jak, protože nikdo z nich prakticky nemluvil anglicky, takže jsme si moc nepokecali. Ale že mají rádi pivo, to víme! A tak jedinej „problém“ s bydlením nastal, když s nastupujícím podzimem klesaly teploty a my museli přebíhat z naší maringotky vyhřátý přímotopem venkem na záchod nebo do sprchy. Taky nám párkrát po ránu netekla voda, když přes noc zamrzla, a my tak museli třeba spláchnout ranní záchod až po návratu z práce.

Pracovali jsme pro Laughing Coyote Orchards, název se nám od začátku moc líbil a říkali jsme si, jak na něj asi přišli. Po první noci jsme pochopili, že na vymýšlení názvu opravdu nebylo potřeba moc kreativity. V noci se totiž z kopců za naším sadem nesly zvuky kojotího vytí. A kojoti nevyjou jen tak obyčejně. Ten zvuk je něco mezi vytím a smíchem a je fakt krásnej. I když jsme u nás kojota ani jednou nepotkali, každou noc nás přesvědčovali o tom, že tam někde jsou. Někde dost blízko.

Žití na konci civilizace a zároveň v jablečným sadu mělo ale ještě jednu další zvířecí výhodu! Chodili nás navštěvovat i nejroztomilejší medvědi baribalové. V okolí žilo několik rodinek a sad plnej jablek pro ně byl jako bufáč bez zavíračky. Před zimou se méďové snaží vykrmit (musí nabrat asi 15 kilo tuku), a tak jsme měli tu čest je u nás vídat celkem často. Taky měli dost oblíbenej strom asi 15 metrů od naší maringotky, na kterej jsme viděli i z okna. Občas tam přespávali nebo se jen schovávali před hlídací borderkou, která z nich rozhodně neměla respekt.