Na skok v Dubaji
Dubaj nikdy nebyla naší snovou destinací, ani na nedůležitých spodních příčkách pomyslnýho cestovatelskýho seznamu se nekrčila, takže jsme nijak zvlášť nejásali, když jsme byli okolnostmi nuceni ji navštívit. Ale zase jsme si říkali, že je fajn se tam podívat. Nakonec to byly příjemně strávený tři dny. Taky to pro nás byla dostačující doba na tuhle návštěvu, celou dovolenou bysme na Dubaji zakládat nechtěli.
Protože jsme se do Dubaje dostali v době koronavirový při úprku z Filipín v březnu 2020, byla to rozhodně lepší varianta, než trávit čas v karanténě v hnusným filipínským městě Angeles, kde jsme se před odjezdem nacházeli, a čekat, jestli se stane zázrak a přiletí pro nás vládní speciál (kterej opravdu po pár dnech přiletěl). Do Dubaje jsme sehnali letenky za nejrozumnější cenu, a tak jsme se tam bez otálení vydali s vidinou brzkýho odletu přes Bukurešť domů. Taky tam nevládla panika jako na Filipínách, v Emirátech nebylo zatím tolik nakažených lidí jako v jiných zemích a opatření nebyly tak přísný. Byly sice zavřený všechny turistický atrakce (takže jsme se nemohli rozhlídnout po městě a umělých ostrovech z výšky), ale restaurace i obchody otevřený byly a na pláž jsme taktéž mohli zajít. Cestovali jsme společně s další dvojicí Čechů, kterou jsme potkali na Filipínách.
Rozkoukáváme se
Do Dubaje jsme dorazili večer. Na letišti jsme si vyměnili minimum peněz, protože se všude dá zaplatit kartou (dost patrnej kontrast proti Filipínám, kde se kartou nedá platit v podstatě nikde) a koupili si dohromady jednu SIMku s internetem, která vyšla asi na pětistovku. Pak už jsme se jen taxíkem dostali na předem zabukovaný ubytování. Byli jsme 4 a aparmán nás vyšel na cca 4 stovky na jednoho, sice jsme byli jen ve druhým patře (takže výhled nulovej), ale zato blízko pláže. Tohle bydlení jsme našli na Bookingu a bylo v mrakodrapovým komplexu Rimal, konkrétně v Rimal 2. Na další noc jsme si ale museli najít jiný bydlení, protože tady už neměli volno. Hledali jsme tedy v okolí, lokalita se nám líbila. A našli jsme hotel Pearl Marina hned u kanálu Dubai Marina. Ten byl sice o něco dražší (pokoj pro dva vyšel na 1 400 korun), ale bylo to tam krásný a všichni zaměstnanci byli strašně milý. Asi jako všechny místní hotely měl i ten náš bazén, fitko a bar, který byly kvůli světový situaci zavřený. Na pokoji byla vybavená kuchyňka, obří postel a v koupelně škatule plná krabiček s „vybavením“ – hřebínek, žiletky, uchošťoury apod.
První den jsme se jen prošli kolem Mariny, zašli se vykoupat na blízkou Marina Beach, po ní jsme se taky prošli a vůbec nikam jsme nespěchali. Oběd jsme dali v restauraci Operation Falafel nedaleko pláže. A falafel fakt umí parádní! Večer jsme odpadli, po letu, časovým posunu a špatným spánku při první noci jsme byli pořádně unavený.
Cykloden
Program druhýho dne jsme naplánovali, když jsme u Mariny viděli plno stojanů s městskýma elektrokolama. Dost nás nadchly a hned jsme si je přes jednoduchou aplikaci na den vypůjčili. Fajn bylo, že stačilo, aby aplikaci měl nainstalovanou jen jeden z nás a ten mohl půjčit několik kol. Celodenní taxa na jednoho vyšla na 140 korun. Elektrokola svištěly krásně, akorát rozmístění nabíjecích stojanů nebylo úplně nejlepší a kola se musely každých 45 minut zaparkovat, jinak se platila pokuta (asi 80 Kč), jednou jsme to nestihli.
Celá trasa, kterou jsme si naplánovali měla bezmála 30 kilometrů. První zastávku jsme udělali u mrakodrapu s názvem Burj al-Arab, luxusního hotelu ve tvaru plachetnice, kterej má i vlastní heliport. Vykoupali jsme se na blízký pláži Jumeirah Public Beach, ze který byl na obě strany výhled na jeřáby a staveniště. Potom jsme pokračovali dál do Business čtvrti, kam jsme mířili hlavně kvůli nejvyšší budově světa – mrakodrapu Burj Khalifa. Před ní se taky nachází největší zpívající fontána na světě, ale budova, v jejíž špici je observatoř, byla zavřená a fontána nefontánila. Zato tam nebyli skoro žádný lidi!
Až do srdce Business čtvrti jsme se však na kolech nedostali. U kanálu Business Bay kousek za Safa Parkem (ten byl bohužel taky zavřenej) byl na dost dlouho poslední stojan na elektrokola, kde jsme je museli nechat. Potom jsme museli pokračovat po svejch. A protože jsme byli na nesprávný straně kanálu a most pro pěší v nedohlednu, docela jsme se prošli. Nakonec se nám po pár kilometrech (asi čtyřech) podařilo přejít a u Burj Khalify jsme byli za chvilku.
Prošli jsme kolem opery – Dubai Opera – a byli jsme už tak uťapkaný, že jsme si zavolali odvoz. Pro popojíždění po Dubaji jsme využívali Uber. Nechali jsme se odvézt na pláž La Mer, kde bylo strašně lidí. Pláž byla přeplněná nejen lidma, ale i restauracema, kavárnama a obchůdkama. Místa ke koupání byly jasně ohraničený a nebyly moc velký. Zato tam měli teplý sprchy ve tvaru kyblíčků. Nezdrželi jsme se tam moc dlouho, jedno vykoupání a oschnutí stačilo. Potom jsme se Ubrem popovezli k nejblíž zaparkovaným kolům a vyrazili zpátky do naší čtvrti.
Loučíme se
Poslední den jsme se vzbudili do deštivýho rána. Po příletu do Dubaje nám taxikář, když trošku kapalo říkal, že jim tam prší jen pár dní v roce. A my to zrovna vyhráli a mohli jsme to vidět! Zůstali jsme tedy na hotelu až do 11 hodin (to jsme se už museli pakovat), protože celou dobu fakt lilo. Po jedenáctý naštěstí i přestalo pršet a venku nás zastihla už jen jedna přeháňka.
V hotelu jsme si mohli nechat bágly a protože jsme neměli už tolik času – odjíždět na letiště jsme museli už kolem čtvrtý odpoledne, vydali jsme se jenom na blízkej novější umělej ostrůvek Bluewaters Island, na kterej jsme oba předešlý dny koukali z pláže. Na ostrově se buduje ruský kolo a bude to největší ruský kolo na světě.
Na Bluewaters Island se dá dojít po pěkným můstku pro pěší. Naskýtají se z něj moc hezký výhledy na město a jeho ikonický mrakodrapy. Z druhý strany ostrova je vidět průmyslovej přístav. Taky jsme si tam došli na nejhezčí veřejný záchody v Dubaji a navštívili jsme galerii. Jinak bylo skoro všechno zavřený. Ale ostrůvek je takový malý město ve městě, dá se tam samozřejmě dojet i autem, jsou tam obchůdky a restaurace a pár domů na bydlení s výhledem na moře – každej z nich se pyšní vířivkou.
Pak už byl čas akorát tak na pozdní oběd a prošmejdění suvenýrových obchůdků a hurá na letiště. Odlétali jsme z jinýho letiště, než na který jsme přilétali. Odlet jsme měli z letiště Al-Maktúma, to leží asi 40 km od centra Dubaje. Brzy jsme vyjeli z města, chvíli byla k vidění průmyslová část a pak už byla silnice obklopená jenom pouští, kde byli místy k vidění velbloudi v ohradě, jinak v podstatě nic.
Z Dubaje jsme pokračovali do Bukurešti, naši přátelé do Sofie, už jsme nesehnali stejný letenky. A jak naše cesta dopadla, si můžete přečíst
