Víkend ve Vídni
Do Vídně jsme se vydali na víkend koncem února 2020. Pro cestu tam jsme zvolili Flixbus, pro cestu zpět vlak – vybíráno podle ceny. Ubytovali jsme se v hostelu a&o Hostel Wien, při výběru ubytování jsme kromě ceny hleděli taky na vzdálenost od centra. Do hostelu jsme v pohodě pěšky z centra došli, případně je kousíček od něho zastávka metra. Jedna noc na osobu nás vyšla na necelý 4 stovky. Zvolili jsme pokoj pro 4, což se první noc jevilo jako skvělej tah, protože jsme v něm byli sami. Druhá noc nás ale vyškolila a vybrala si daň za prvotní úspěch. Byl tam s náma člověk, kterej nehorázně smrděl. I když měl koupelnu dva metry od sebe (a v ní zdarma sprcháč i šampon), rozhodl se ji nevyužít. Kromě toho furt spal (až na jedinou pauzu na jídlo, ale ani na to neslezl z palandy). Co my víme, tak spal minimálně 14 hodin.
První den jsme zvládli všechno obejít pěšky, druhej den jsme pořídili celodenní MHD jízdenku za 8 euro na jednoho, protože jsme měli v hledáčku i vzdálenější objekty a třetího dne jsme se díky ní mohli přiblížit i na vlakový nádraží, který není zrovna nalepený na centrum. Z autobusáku to naopak byla příjemná procházka kolem kanálu (zrovna vyšlo krásný slunečný počasí, takže jsme museli i svlíknout zimní bundy).
Při plánování výletu mi bylo jasný, že chceme vidět Vídeň s přesahem přes klasický historický památky (který jsem já viděla několikrát při školních i jiných výletech), protože strávit víkend couráním kolem historických budov spolu s masou turistů není úplně pro nás. Ale samozřejmě jsme ani ty nevynechali a po centru jsme se prošli. Vzhledem k času a financím jsme nenavštívili žádnou pamětihodnost nebo galerii uvnitř.
Nebudu tady vypisovat, který všechny památky jsme stihli obejít (tenhle seznam je k nalezení kdekoli v průvodci a na internetu). Jak jsem zmínila, Vídeň jsme navštívili v únoru, tudíž byla zimní sezóna v plným proudu a hrozně se nám líbilo kluziště v parku mezi radnicí a národním divadlem. Cena nebyla úplně příznivá a hlavně se dost platilo za zálohu na brusle (ty jsme s sebou samosebou neměli) a my u sebe neměli moc hotovosti, takže jsme byli nuceni zůstat v úloze čumilů.
Kamkoliv jedeme, dělám si takovýho vlastního průvodce o místech, který chci navštívit a sepisuju si i zajímavosti s místem spojený (potom to přeříkávám, případně nutím číst svý spoluvýletníky). Samozřejmě ani vás o tenhle soupis neochudím a jako přidaná hodnota budou fotky vlastní výroby.
Hundertwasser a Vídeň
Jak již titulek napovídá, v hlavní roli tohohle partu bude umělec (hlavně architekt) Friedrichsreich Hundertwasser. Někdy je označován jako „vídeňský Gaudí.“ Jeho dědečkem byl pan Stovoda – Čech jako poleno. Hundertwasser se hodně zabýval enviromentálníma tématama a měl rád přírodu. Jeho stavby jsou porostlý rostlinama, připadně jich je dostatek v okolí. Taky nesnášel rovný čáry a odmítal je používat i na svých stavbách. Jeho architektura se nám moc líbila, i když jsme zrovna netrefili sezónu zelených stromů na domech a v jejich okolí.
Jako první jsme navštívili Hundertwasserhaus. Činžák původně postavenej pro sociálně slabší obyvatele Vídně, kterej byl dokončenej v roce 1986, je dneska turistickou atrakcí. Interiéry sice nejsou přístupný, ale naproti stojí Hundertwasser Village, kam turisti můžou. Je to taková pasáž plná obchůdků, barev a hlavně lidí. Je tam možnost dát si (rozhodně ne v klidu) kafe, koupit nějaký suvenýry, nebo si zajít na placený záchody taktéž z dílny Hundertwassera. V prvním patře má být i prodejní výstava Hundertwasserových obrazů, tam jsme se ale podívat nešli (moc lidí = moc nervózní Libor).
Příjemným překvapením oproti Hundertwasserhaus byla nedaleká galerie Kunst Haus Wien. Před tou jsme nenašli žádný zběsilý selfíčkující turisty, nebyl tam vůbec nikdo. Galerií se dá projít na dvorek, kde je kavárna (bohužel byly všechny stolky obsazený). Z týhle strany má pro mě galerie ještě milejší atmosféru.
Po zakoupení lítačky jsme se vyrazili podívat i na exteriér teplárny Spittelau. Nachází se hned u stejnojmenný zastávky metra – Spittelau. Tohle je skvělá ukázka toho, že ani průmyslový budovy nemusí být vždycky nudný. Tady jsme nepotkali turisty vůbec žádný a zážitek to byl neméně parádní!
Republika Kugelmugel
Návštěvu Prátru jsem původně zařadit nechtěla, ale když jsem našla bizarní příběh o vzniku republiky Kugelmugel, tak jsem si ro rozmyslela.
To bylo tak: V roce 1971 si Edwin Lipburger postavil v jedný vesničce dřevěnej domek ve tvaru koule a nazval ho Kugelmugel. Neměl na stavbu stavební povolení, tudíž se ohradily úřady. On ale tvrdil, že se nejedná o stavbu, ale jenom o model. V roce 1976 na protest proti útlaku založil vlastní republiku, kterou taky pojmenoval Kugelmugel, a rozhodl, že je to nezávislej stát a nebude platit daně. Sám byl prezidentem republiky. Za to ho v roce 1979 odsoudili k 10 týdnům vězení (za neplacení daní, ne za prezidentování).
Roku 1982 přesunuli jeho domek do Prátru, kde stojí na oploceným pozemku kousek od vchodu. Když už jsme se šli podívat na tuhle kulovitou srandu, rozhodli jsme se, že investujeme do zážitku a svezeme se na ruským kole, který zdobí Vídeň už od roku 1897. Cena jízdy byla 12 euro, do kabiny nás nahnali asi 10 a otočili se s náma jen jednou (to beru trochu jako zradu). Ale bylo to moc fajn, krásný výhledy na město (a výhledy my rádi) a dokonce zrovna přicházel masopustní průvod, takže jsme si ho mohli prohlídnout z uctivý výše.
Wotrubakirche
Nejvzdálenější cíl našeho víkendu byl kostel Nejsvětější Trojice neboli Wotrubakirche (případně Wotruba Church neboWotrubůvkostel). Nachází se na okraji Vídně na Hoře sv. Jiří. Dostali jsme se k němu tramvají číslo 60, vystupovali jsme na zastávce Maurer-Lange-Gasse. Odtud je to cca čvtrhodinová procházka do kopce, na kterým trůní tahle brutalistní paráda.
Jsme moc rádi, že jsme tuhle skvělou stavbu navštívili, kostel stojící na kopci vypadá opravdu impozantně. Protože jsme pro návštěvu zvolili nedělní dopoledne, zrovna končila mše a mohli jsme se podívat i dovnitř (nevím, jak je to s přístupností jindy). Interiér se drží duchu exteriéru a vypadá to dost dobře.
Protože je kostel fakt celkem daleko od centra (od hostelu nám to trvalo asi třičtvrtě hodiny), je fajn jeho návštěvu spojit s něčím dalším. Po cestě je zámek Schönbrunn, kde jsme se stavili cestou zpátky. Malej (překvapivej) tip: v únoru nejsou zahrady nic moc. I přesto bylo kolem zámku strašně turistů. Moc jsme se tam nezdrželi.
Moderní Vídeň
V rámci využití jízdenky, jsme se ještě vydali do mrakodrapový moderní čtvrti Donau City. Buduje se tam komplex dvou budov DC Towers, zatím je hotová jen první a je to nejvyšší budova Rakouska – má 60 pater a bez antény měří 220 metrů. Moderní čtvrť se nám líbila, mezi výškovýma budovama sedí i moderní kostel a taky zastávka metra hezky ladí s okolím.
Kam se vydat na nápoj
Moc jsme neřešili, kde se najíst, většinou jsme si dali něco na ulici – všude jsou stánky s výborným falafelem. V Donau City jsme si dávali skvělý a levný sushi. Na vídeňský kávě jsme se ale rozhodli nešetřit! Dočetli jsme se, že ve Vídni je káva výborná všude a Vídeňani jsou profesionální kavárenští povaleči.
S tím kafem měli pravdu. První den jsme si dali kafe v kavárně (baru?) u muzea moderního umění – MUMOK. Nejhorší na něm byl arogantní a protivnej číšník, jinak se mu nedalo nic vytknout. Byli jsme tam už po setmění, a protože se stále držela příjemná teplota, vypili jsme ho venku při pohledu na hezky nasvícený budovy muzea.
Další kavárnu, kterou jsme si zvolili, byla hodně profláklá nejmenší vídeňská kavárna Kleines Café. Jak její název i popis vypovídá – je to tam malý a všeobecně známý, takže nebylo místo. Trochu nás to mrzelo, protože interiér má vypadat stejně jako v roce 1970, kdy byl navržen. Podle fotek mívají spoustu stolečků venku před kavárnou, ty tam však vzhledem k roční době nebyly.
Netřeba si zoufat, našli jsme hodnotnou náhradu – Café Hawelka. Kavárna je taky v centru města a taky si zachovává původní interiéry! Je to tam krásný: malý mramorový stolečky, starý židle a křesílka, plakáty a rozličný obrázky na zdech a číšníci v oblecích. Tuhle kavárnu navštěvoval i náš oblíbenec (zmiňovanej) Friedrichsreich Hundertwasser a taky Andy Warhol. Měli jsme štěstí a našli volnej stoleček (když jsme odcházeli, už se lidi kupili u vchodu a vyčkávali, až se někdo zvedne) a mohli jsme si objednat kávičku i pravej sachr. V kavárně vůbec nenosí nápojový lístky a s objednávkou případně poradí číšník.
Poslední místo, co nás zaujalo a doporučíme vám ho, je klub Nachtasyl. Nebyl daleko od našeho hostelu, tak jsme se tam vydali první večer na pivo. Tuhle hospodu v 80. letech založil českej emigrant, signatář Charty 77, Jiří Chmela. V tý době se tam setkávali český emigranti a pořádaly se koncerty, autorský čtení nebo výstavy. Po revoluci do Nachtasylu přijížděly koncertovat kapely českýho undergroundu. V 90. letech Chmela otevřel ve stejný budově Tagasyl, kde se konají výstavy. Tagasyl jsme nenavštívili.
