JIZERA A SMRK

V noci se ukázalo, že letní spacáčky ve více než tisícimetrový nadmořský výšce nejsou úplně šťastná volba a rosa ve vlhkých Jizerkách je hutná a vydatná. Proto nám ani nedělalo velkej problém vylézt před pátou ranní ze spácáků a pak už se do nich nevracet. Komu by se taky chtělo znova klepat kosu, když to dělal půlku noci.

Východ slunce jsme si náramně užili. Stihli jsme tu podívanou úplně celou a bylo to fakt nádherný! Nebe bylo bez mráčku, proto jsme letní sluníčko zastihli v celý svý kráse. Nad lesama i vodníma plochama se držela ranní mlha a celá obloha postupně růžověla. Po idylickým svítání jsme se sbalili a vyrazili na cestu, hlad jsme ještě úplně neměli, takže jsme si snídani naplánovali dát na pěkným a hlavně slunečným místě pod Jizerou.

Vůbec nevadilo, že jsme vyrazili brzy, protože nás čekalo krásných 31 kilometrů. První dva v ranním sílícím sluníčku byly úplně za odměnu! Když jsme došli k prvnímu posezení, vybalili jsme snídani a po ní jsme provedli nezbytnou hygienu v nedalekým potůčku. Taky jsme shodili teplou vrstvu a kolem půl sedmý jsme mohli pokračovat v cestě.

Dalším a jedním z hlavních cílů byl vrchol Smrk a rozhledna na něm se tyčící. Cesta opět nezklamala! Probouzel se nádhernej letní den a příroda nás obklopující byla bez chybičky. Protože jsme měli fakt dobrej čas, cestou jsme skoro nikoho nepotkali a na rozhledně jsme byli úplně sami. Opět jsme byli nejvíc nadšený z posledního úseku na kopec. Za zády se nám otevíraly úžasný výhledy a došli jsme opět k oblíbeným dřevěným cestičkám. Z rozhledny jsme se mohli pokochat jak krásama českýma, tak těma v Polsku. Než jsme vrchol Smrku opustili, dorazil tam pán s tažným koníkem, kterýho přivázal k zábradlí, a začal si připravovat svůj prodejní stánek. Už se nám ale nechtělo čekat, než otevře, takže jsme pokračovali dál.

Ze Smrku jsme kousek sešli stejnou cestou a potom jsme se napojili na neznačenou cestičku, která se později zpátky napojovala na červenou. Po pár kilometrech jsme začali potkávat další turisty, většinou pochodující v opačným směru. Nedaleko za napojením se na červenou mapy ukazovaly, že se polevu skrývá skalní vyhlídka, Libor se ptal, jestli tam chci a já samozřejmě chtěla!

Což bylo první špatný rozhodnutí víkendu, protože mě při snaze vyškrábat se po kamenech nahoru (zrovna ve chvíli, kdy mi říkal, že tam nic není vidět) převážila krosna a já s křikem a snahou zachytit se o skálu sletěla asi o dva „schody“ níž. Měla jsem vlastně docela štěstí, protože jsem skončila v uličce mezi dvěma velkýma balvanama a ani jsem se nebouchla do hlavy. Bolel mě jen bok a měla jsem sedřený kdeco. Jedno koleno o něco víc, z čehož se mi udělalo trochu mdlo (a to jsem jen viděla kapesník od krve). Libor jako perfektní krizovej zdravotník koleno ovázal, mě posbíral a šlapali jsme dál. Přece jen jsme byli teprve před půlkou celý trasy. Zkrátit jsme si to nemohli, auto nás čekalo na parkovišti.

Bolest naštěstí brzy odezněla a já si mohla užívat krás okolní přírody. Původně jsme si chtěli dát kafe a případně oběd v chatě Hubertce, která ale byla v obležení cyklistů, tak jsme raději na paloučku kousek za ní poobědvali z vlastních zásob. Sešli jsme do vesnice Bilý Potok, abysme hned za ní mohli začít znova stoupat. Po zelený jsme se dostali k dalšímu krásnýmu úseku cesty – trase kolem Černého potoka. Při plánování jsme si ani nevšimli, k jakýmu krásnýmu vodopádu nás cesta může dovést (šlo jen o půlkilometrovou zacházku naší cesty). Vodopád Černého potoka nás dost okouzlil! Vůbec jsme nečekali, že něco takhle pěknýho cestou uvidíme. Naštěstí nebylo žádný sucho, a tak byl vodopád pořádnej. Bohužel ostatní lidi o něm asi už dřív slyšeli, protože se jich tam nakupila celá řádka. Probíhalo tam skupinový focení, okřikování psů i koupačky otužilců, takže jsme se podívali a zase šli.

A šli jsme samozřejmě dál do kopce. Druhý odbočení ze zelený jsme si udělali na vyhlídku Hajní kostel, na který už se to turistama nehemžilo – tam jsme byli úplně sami. Pořádně a v klidu jsme se pokochali výhledama a protože šlo taktéž o vyhlídku skalní, extrémně opatrně jsem z ní slezla. Pokračovali jsme dál ve stoupání, až nás cesta dovedla ven z lesa, na mýtinku, kde se zrcadlilo krásný jezírko. Na mapách není nijak pojmenovaný, ale je hned u přístřešku s (originálním) názvem Černý potok. Neměli jsme s sebou plavky (což by asi nebyl problém, protože dvojice na druhým břehu je taky neměla a evidentně o ně ani nestála) a moje zranění si zrovna vodu nežádala, takže jsme jen vykoupali uťapaný nohy.

Čekal nás ještě jeden krásnej úsek mokřadama po lávkách ze dřeva a došlo i na to, o čem jsme celej den básnili. Konečně jsme si dali kafe! A to v roztomilý roubence, ve který je krom občerstvení taky muzeum, v osadě Kristiánov. To už jsme byli ve fázi klesání. Za chvíli jsme došli k vodní nádrži Josefův Důl, odkud už to k parkovišti nebylo daleko (jen se klasicky cílová rovinka nejvíc táhla).

A poslední úkol na sobotu byl najít vhodný místo na spaní. Sice se to nepovedlo napoprvý, ale zastavili jsme na malým parkovišti u lesní cesty. Tam se jal Libor udělat převaz mýho kolena a zjistil, že to bude spíš práce pro doktora. V díře v koleni jsem měla kameny a rána byla hluboká. Pro mě začaly pekelný minuty, třesavka a studenej pot zaviněný slovem „pohotovost“ a nepomohl ani hroznovej cukr. Nicméně jsme vyrazili směr Jablonec. V nemocnici to šlo rychle a sice mi doktor drbal nejen koleno, ale taky odřeniny na holeni, kartáčem, udělal mi dva stehy a se sestrou se pobavili nad mým strachem ze všech jejich nástrojů, ale aspoň jsem to měla rychle za sebou a spadl ze mě ten strach, kterej je vždycky na celý věci nejhorší. Že mě koleno začalo bolet znova až po jeho zákroku a šťourání se v něm, je věc vedlejší.

Protože už bylo pozdě a další náš pokus o hezký místo na spaní nevyšel, spokojili jsme se s málem a vyspali se v autě na točně autobusu, u který bylo i parkoviště. Na to, že se ve dvou lidech s jednou bolavou nohou ve třídveřáku moc hezky nespí, si tady teď stěžovat nebudeme (přece jen nás čekala noc v hotelu, kde jsme mohli všechno dospat).