Víkend na Šumavě po nouzových nocovištích
Plán přespat na nouzovým nocovišti na Poledníku se zrodil už na konci minulýho léta (2019). Poprvý jsme se na cestu vydali už v říjnu 2019, ale kompletně plán zrealizovat se nám podařilo až na konci července 2020. Při prvním říjnovým pokusu nás kromě zanedbatelných peripetií s výlukou vlaku, rozbitým náhradním autobusem a zapomenutou svačinou taky potkala překážka větší, a to Liborovo puchýře z nových pohorek neslučitelný s pokračováním v putování. Proto jsme místo nahoru na Poledník šupajdili do Prášil na autobus a vrátili se ještě tentýž večer domů (dobrá zpráva pro svačinu v lednici, kterou jsme tím pádem neneachali se zkazit). Pokus číslo dvě ztroskotal s mým zašitým kolenem, ale jen co se vyndaly stehy, mohli jsme o dva týdny později vyrazit!
Pátek: Prášily → Poledník
Jelikož jsme vyráželi až v pátek odpoledne z Plzně, první den nás čekal tomu přiměřenej počet kilometrů. Do Prášil jsme dorazili autobusem – nově jezdí po Plzeňském kraji autobusy Arriva a mají více než přijatelný ceny (proti vlaku značnej rozdíl). Vzhůru na Poledník (do 1315 m. n. m.) jsme se tedy vydali k večeru – asi ve třičtvrtě na šest. Čekalo nás hezkých 9,5 kilometrů převážně do kopce. Cestou jsme se stavili podívat na Prášilské jezero, který je stejně jako ostatní šumavský jezera nádherný!
Předpověď počasí nebyla nikterak valná. Hlásili déšť během celýho víkendu. Celou cestu jsme měli zataženo a zdálo se, že se k dešti schyluje. Ten se nakonec neobjevil a zataženost při chůzi do kopce byla spíš výhodou. Na vrcholek nás zavedla zpevněná cesta obklopená torzama stromů. I tady se v roce 2007 prohnal orkán Kyrill. Je hezký pozorovat, jak pod holýma uschlýma stromama bují novej zelenej život. Taky výhledy na okolní kopce stojí za to!
Nouzový nocoviště se nachází hned vedle ikonický rozhledny. Tu z důvodu rekonstrukce pár dní před naším příchodem uzavřeli. Celkem povedený zakončení naší honby na Poledník. Nahoře je skvělý zázemí, je tam pět mobilních záchodů a velikej barel s dešťovou vodou na umytí. Taky tam byla spousta spolunocležníků. To nás nijak nepřekvapilo – byl víkend o letních prázdninách. Přístřešek pod rozhlednou byl plnej lidí, co si s sebou nevzali stan, a stanujících bylo taky požehnaně. Místo na náš stan se ale našlo pěkný.
Jediná nevýhoda zamračenýho počasí byl skrytej západ slunce, a tak nezbývalo než povečeřet a jít spát. Déšť se naštěstí nepřihnal ani později, takže jsme si užili příjemnou a klidnou noc.
Sobota: Poledník → Modrava
Ráno jsem vstala na východ slunce. Mraků od večera podstatně ubylo, ale pár nízkých se na obloze drželo stále, tudíž z východu taky nic moc nebylo. Jen na chvíli rudý sluníčko prosvítilo škvírou v mraku. I tak to ale byla krásná podívaná na zabarvující se oblohu, kterou jsem měla úplně pro sebe, protože nikdo jinej z nocovníků na východ nevstal.
Po snídani jsme se sbalili a vydali se na cestu. Sobotní ráno bylo nádherný. Po mým vstávání číslo dvě už nebylo na obloze po mracích ani památky, byl krásnej letní den. Čekalo nás příjemných 20 kiláčků, takže jsme nemuseli nikam spěchat. Prvním záchytným bodem byla vesnice Srní. Tam jsme potřebovali stihnout obchod, kterej v 11 zavíral (to jsme stihli jen taktak) a potom jsme se odebrali posedět u Okna do Šumavy, což je nově otevřenej stánek s parádníma dobrotama! Dali jsme si polívku, chleba s domácí pomazánkou, pivo, kafe a dobrůtku (jo, celkem jsme se tam zdrželi). Pak už nezbývalo než vyrazit k dalšímu (nedalekýmu) záchytnýmu bodu.
Tím byl vlčí výběh kousek za vesnicí. Nedaleko od výběhu je parkoviště, takže nebylo překvapením, že tam v poobědový době byl celkem nával. Lidi se moc neobtěžovali chovat tiše, ale i tak jsme zahlídli celou smečku vlků. Vidět je byl skvělej zážitek, ale výběh nám přišel moc malej pro tolik zvířat, který nemohli pro chvilku klidu moc daleko utéct před dychtivýma uřvanýma turistama.
Dále jsme pokračovali ke Klostermannovu mostu, odkud jsme šli kousek podél řeky Vydry. Tahle cestička byla opět zaturistovaná, přechody mezi turistickýma atrakcema jsme ale vždycky měli skoro jen pro sebe. Ve Vydře jsme se osvěžili – byla pěkně ledová – a pokračovali jsme směr Modrava, a to po červený značce, po který jsme měli dojít až do vesnice. Zpočátku cesta vedla kolem plavebního kanálu, což byl taky moc hezkej úsek. Opět jsme byli na cestě skoro sami, jen nás sem tam minuli cyklisti. Kousek nad Modravou jsme ale zahlídli vyšlapanou cestičku přes louku a mapa nám prozradila, že vede zpátky k Vydře. Samosebou jsme jí prubli a vyšli jsme u slavnýho hradlovýho mostu Rechle.
Od mostu vede nádherná naučná stezka až do Modravy. Vede po krásných dřevěných chodníčcích a vyšlapaných pěšinkách. Kolem je bujná květena a samozřejmě se nabízí neokoukaný výhledy na řeku. A to nejlepší: byli jsme tam úplně sami! Potom jsme vyšlápli kopeček v lese a ocitli jsme se v Modravě. Od mostu do vesnice je to asi 2,5 kilometru. Do večera bylo ještě daleko, cíl už jen pár metrů před námi, a tak jsme se ještě stavili v místním pivovaru uhasit žízeň. Pivo mají dobrý a drahý. Restaurace se nám vlastně vůbec nelíbila – nepříjemná atmosféra, spousta lidí, hluk a celý to završovali dva chudáčci klokani v maličkým výběhu.
Modravský nouzový nocoviště je hned za vesnicí, a tak jsme tam brzy zamířili zabrat si místo. Přišli jsme jako první, ale hned po nás začali chodit všichni ostatní nocovníci, takže se prostor brzy zaplnil. Nocoviště se nachází na louce hned u Vydry, takže jsme vyrazili do jejích chladných vod podruhý, tentokrát odvážně se vykoupat celý! Koupačka to byla rychlá, ale vydatná. Potom jsme si uvařili večeři, a protože jsme měli pořád dost času, vydali jsme se zpátky do vesnice ještě na jedno pivo (do jinýho podniku).
Neděle: Modrava → Horská Kvilda
V neděli jsme vstali brzy, jedinej přímej autobus do Plzně nám odjížděl už před polednem z 10 kilometrů vzdálený zastávky a my měli ještě svoje plány na zastávky po cestě. Nakonec jsme si trasu ještě prodloužili, protože jsme stíhali až moc dobře.
Z Modravy jsme se tedy vydali směr Filipova Huť, což je krásná vesnička a oproti turistama zahlcený Modravě úplná oáza. Taky je na kopečku, což my rádi. Dalším cílem byl rysí výběh nedaleko Kvildy. Nešli jsme až do vesnice po značený cestě, ale zkrátili jsme si trasu po neznačený cestičce, která vedla krásnýma mokřadama Jezerní slatě. Protože jsme u rysího výběhu byli už po devátý hodině, bylo v pozorovatelně jen pár tichých lidí a my měli štěstí a rys se jen po chvilce čekání ukázal!
Poslední víkendovou zastávkou byla Jezerní slať. Cestou k ní dorazil ten dlouho slibovanej déšť, ale zatím jen ve slabý formě. U Jezerní slatě bylo podstatně víc živo než u rysa (hned u ní je parkoviště). Proto jsme se tam moc nezdržovali, podívali se z rozhledny, došli na konec cestičky, tam se taky porozhlídli a pelášili jsme dál. Původně jsme odtud chtěli odjíždět autobusem, ale měli jsme ještě dost času a ten jsme nechtěli trávit na parkovišti, takže jsme se i přes sílící déšť vydali neznačenou pěšinou do Horské Kvildy, kde jsme v bytelný zastávce zvládli v dešti počkat a dokonce si uvařit oběd. Poté nás už čekala jenom dvě a třičtvrtě hodiny dlouhá cesta do Plzně.
Víkendovej přechod části naší milovaný Šumavy byl skvělej a určitě plánujeme co nejdřív vyzkoušet některý z dalších nouzových nocovišt, který národní park nabízí.
