Na Triglav Údolím sedmi jezer
Vylézt na Triglav, nejvyšší horu Slovinska, která je vysoká 2 864 metrů, jsme se rozhodli v rámci naší týdenní dovolený ve Slovinsku v srpnu 2020. Podle týhle hory je pojmenovanej celej národní park v Julských Alpách – Triglavský národní park. Rozhodli jsme se pro dvoudenní trek, protože jsme chtěli jít delší a krásnější cestou. Přespávali jsme v horský chatě Triglavski dom na Kredarici. Původně jsme chtěli spát na chatě jiný (asi o třičtvrtě hodiny chůze bližší), ale pár dní předem, kdy jsme si snažili rezervovat místo, měli už plnou kapacitu. Přespávali jsme tam ze čtvrtka na pátek, proto naše rada zní: zamlouvat si místo na chatě s dostatečným předstihem, obzvlášť v létě nebo o víkendu.
Rada číslo dvě se vztahuje k zásobám vody. Cestou nepotkáte moc studánek ani potůčků a na chatách se prodávají jenom drahý a malý petky. My si s sebou vzali filtr na vodu a na chatě jsme si přefiltrovali nepitnou vodu, která tam tekla z kohoutků. Takže jestli filtrem disponujete, určitě ho přibalte do krosny, ušetříte přírodu i peněženku!
Den první: pod vrchol Triglavu
Vyráželi jsme brzy ráno z kempu u Bohinjského jezera. Auto jsme nechali v kempu, protože všude kolem jsou celkem drahý parkoviště. V kempu nám to sice nedovolili, ale před cestou jsme četli několik cestopisů, kde to lidi udělali taky, takže jsme zákazu nijak nezalekli.
Trvalo to jen chvilku (asi 1,5 kilometru), než jsme se po rovince dostali pod kopec, kde začalo pěkný stoupání. Ranní rozjezdy nemám úplně rychlý, takže prvotní stoupání pro mě byla pěkná fuška. Po sladký snídani se ale šlapalo o poznání líp. Cestou jsme si udělali zacházku k výhledu na vodopád Savica, abysme zjistili, že se nacházíme přímo nad ním a z vodopádu tak nevidíme vůbec nic.
Pro cestu vzhůru jsme si vybrali trasu Údolím sedmi jezer, která byla popisována jako ta nejhezčí, která na Triglav vede, čemuž věříme, protože my z ní byli nadšený. K prvnímu – Černému jezeru – jsme se dostali po nastoupání asi 800 výškových metrů. O něco výš, u jezera jménem Dvojno jezero, který je rozdělený na dvě části (když je víc vody, tak se zase slije v jedno), jsme se občerstvili v chatě, došli si tam na tureckej záchod a doplnili pitnou vodu. V okolí kvetla hromada různých kytiček, ale především se všude voněla a fialově kvetla pažitka. Kolem jezera i u chaty odpočívalo pár dalších turistů, ale cestou jsme nepotkávali téměř nikoho, což se kupodivu udrželo po celej den.
Na další jezero – Jezero v Ledvicah – jsme koukali z výšky z uzounký cestičky, jež lemovala jednu jeho stranu. To už jsme byli v pěkný výšce (a ještě nás pěkný stoupání čekalo), jezero se pyšní výškou 1 831 metrů. Pro nás bylo tím nejkrásnějším ze všech jezer, který jsme v tomhle kouzelným údolí viděli. Julský Alpy jsou známý pro svojí bělostnou barvu a po vystoupání do takový výšky už převažovala bílá nad zelenou a mezi kamenama rostla jen sem tam nějaká rostlinka. Občas bylo k údivu, jak tam kytičky všech barev vůbec můžou přežít.
Poslední z jezer, kolem kterýho jsme procházeli, bylo Zeleno jezero. Tohle malý jezírko je i dost mělký, takže jím prorůstá tráva, ale i tak jeho zelená barva zajímavě kontrastuje s bílýma skálama, který jezero obklopujou. U něho nás čekalo další stoupání, takže jsme si ho mohli prohlížet z různých výšek.
Poobědvali jsme s výhledem na sněhový pole, kterých jsme cestou dost potkávali (přes některý vedla i cesta). A k chatě Dom Planika pod Triglavom, kde jsme se původně chtěli ubytovat, jsme došli po půl pátý odpoledne. My se tam jen na chvilku schovali před větrem, snědli tyčinku a pokračovali vzhůru do cíle prvního dne. U naší chaty jménem Triglavski dom na Kredarici jsme se ocitli po půl šestý, což byl dost fajn čas. Cestou jsme se dost zdrželi pozorováním nádherný kamzičí rodinky kousek pod chatou.
A protože jsme nastoupali 2 400 metrů, čekal nás už jenom odpočinek, kafe, večere a krásný výhledy na Triglav (i ten Malý) i další okolní vrcholky. Jako bonus se na nás k chatě přišlo podívat obrovský stádo oveček, zrovna když jsme před ní večeřeli.
Den druhej: na Triglav a dolů
Ráno jsme vstávali dost brzo, protože nás čekal náročnej den. Vstávání nebylo nikterak těžký, protože v místnosti, kde spalo 30 lidí bylo vedro a stejně nás celou noc budilo chrápání. Po rychlý snídani a ještě rychlejší hygieně (voda tekla úplně ledová) jsme v 6 hodin byli připraveni na to hlavní stoupání!
Ovečeky u chaty nocovaly, takže nás ráno vyprovázely. Docela jsme se jim pletli do cesty, protože přes kameny hopkaly mnohem rychlejším tempem než my. Nástupem na Malý Triglav ale začínala via ferrata, takže dál s náma holky nešly. I když jsme si celej předešlej den pochvalovali, jak potkáváme málo lidí, nahoru s náma šlo turistů dost (asi všichni přišli z druhý strany). Naštěstí jsme vyrazili brzo ráno, takže lidí v protisměru, kterým jsme se museli vyhýbat, bylo minimum. Ráno bylo mlhavý, ale při stoupání občas mlhu odvál vítr a nám se ukázalo modrý nebe a parádní výhledy na okolní hory.
Za hodinu a půl jsme byli nahoře. Na vrcholu nejvyšší hory Slovinska nečeká žádnej obrovskej kříž, jak by někdo mohl očekávat, ale Aljažev/Triglavski stolp – stavbička, kam se můžou horalové ukrýt před bouřkou a deštěm. Naštěstí jsme jeho služby využít nepotřebovali, takže jsme jen udělali povinnou fotku, na oplátku vyfotili jinou skupinku, chvilku si odpočali a vydali se k sestupu, protože vrcholek se začínal zaplňovat. Dolů jsme šli opačným směrem po cestě Gorjanska.
Mlha úplně zmizela a my měli celej zbytek dne krásný slunečný počasí (nebude překvapením, že jsem si pěkně spálila krk). Opět nás čekaly nádherný výhledy a cestou jsme potkávali maličko lidí mířících na Triglav. Protože jsme snídani odbyli, brzy jsme dostali hlad a už se těšili k první chatě, kde si dáme něco k jídlu. Polívka, kterou jsme si dali v chatě Koča na Doliču, byla plná zeleniny a těstovin, k ní jsme dostali pořádnej kus chleba, takže ze svačinky se stal spíš brzkej oběd. Obsluhující slečna nás varovala, že kdybysme viděli přilítat vrtulník, máme se schovat dovnitř, takže jsme se těšili, že uvidíme zásobování hroských chat v přímým přenosu, ale vrtulník za naši návštěvu nestihnul přiletět. Viděli jsme ho až cestou, jak mezi horama kličkuje směrem k chatě, kterou jsme už měli pěknej kus za zády.
Pomalu jsme postupovali dál až k sedlu, kterým jsme procházeli i předešlýho dne. Tam jsme se ale dali jiným směrem, protože jsme se nechtěli vracet stejnou cestou. Kousek za ním jsme po druhý hodině poobědvali (posvačili) a rozhodovali se, jestli půjdeme údolím, nebo po hřebeni, ze kterýho uvidíme na Údolí sedmi jezer. Samozřejmě jsme si vybrali hřeben a tím (zatím nevědomky) započali cestu, která se nedala rozumně do večera zvládnout.
Hned od začátku jsme šli víc do kopce než z kopce, což není úplně dobrej ukazatel, když je váš cíl o 2 000 metrů níž než vy. Ale že jsme si vybrali tu krásnější variantu, o tom není pochyb. Nejlepší výhled jsme měli z vrcholku Mala Zelnarica (2 320 metrů), jenž se tyčí nad nejhezčím z jezer (Jezero v Ledvicah). I když bylo klesání pomalejší, než jsme předpokládali, po hodině jsme viděli, že jsme v nižší oblasti, protože místo kamene jsme se najednou ocitli na úplně zatravněný ploše, o chvíli později se objevily i vyšší rostliny, kleč a kousek pod náma byly vidět stromy.
Nic to ale neměnilo na tom, že bylo 5 hodin a my byli pořád pěkně vysoko. Kolem šestý se na nás začala pěkně ukazovat uťapkanost a potřeba sednutí, káfe a nějaký sladkosti. Takovým cílem a jedinou možností po cestě byla chata Bregarjevo zavetišče. Už jsme byli v údolí, potkali stádo kraviček i pár salaší a mysleli jsme si, že už u ní musíme být každou chvilku, ale k chatě jsme dorazili až před sedmou hodinou. Proto jsme se moc nemohli zdržet, byl už srpen a skoro celej zbytek cesty jsme měli jít lesem, což znamenalo brzkou tmu. Taky jsme ještě museli sestoupit skoro 1 100 metrů, ale zdálo se, že teď konečně budeme už jenom klesat. O to překvapivější bylo, že jsme hned od chaty začali stoupat a cesta vedla pořád jen do kopce. Asi po třičtvrtě hodině nám došlo, že to fakt není v pořádku a při pohledu do mapy jsme zjistili, že jdeme celou dobu úplně blbě. Museli jsme se vrátit zpátky a od chaty vyrazit správnou cestou. Ta už vedla lesem a jen z kopce. Ale taky už se začalo stmívat.
K Černému jezeru, kde jsme se měli napojit na cestu, po který jsme šli i nahoru, to trvalo nekonečně dlouho. Došli jsme k němu už s čelovkama. Čekalo nás dalších několik hodin chůze ve tmě z kopce po pěšince kolem skály (kde často byly skoby, stupínky a ocelový lana) ze strany jedný a se srázem z tý druhý. Protože jsme byli na nohách od šesti ráno a měli jsme za sebou celkem náročnej den, klesání bylo hodně pomalý (tma tomu rozhodně nepomáhala).
Ne že by mě párkrát nenapadlo si po cestě někde ustlat, ale neměli jsme s sebou spacáky (jen hygienickou vložku) a taky moc nebylo kde (na úzký pěšince vedle srázu to moc přívětivě nevypadalo), takže nezbývalo nic jinýho než pokračovat v chůzi. Ale byly tam i hezký momenty – třeba jsme viděli zvířátka, který bysme ve dne neviděli. Potkali jsme tři ropuchy a pár slimáků lezoucích po skále, jíž jsme se přidržovali.
Poslední kilák a půl po asfaltce do kempu byl jako balzám. Do cíle jsme dorazili po půlnoci. Byli jsme úplně hotový, ale šťastný (že si můžeme jít lehnout i že jsme došli bez úrazu). Taky jsme na sebe byli celkem pyšný. Na cestě jsme byli přes 18 hodin, ušli jsme 25,5 kilometru, z čehož 1 333 bylo do kopce a 3 262 z kopce.
Dokonce jsme ještě zvládli sprchu. Místo stavění stanu jsme si jen natáhli hamaky a užili si krásnej a zaslouženej spánek. Další den jsme si vyhradili jen a pouze pro relaxaci. Naše rada číslo tři zní: pokud si vyberete pro cestu z Triglavu stejnou trasu jako my (což rozhodně doporučujeme, byla fakt krásná!), zamluvte si i o jedno spaní navíc v nějaký z níže položených chat, nebo už od začátku nasaďte dobrý tempo a hlavně si dejte záležet na tom, ať se nikde neztratíte!
