Dvoudenní zimní přechod přes Velký Šišák
Rok 2020 jsme si přáli zakončit stejně jako ten předchozí – v horách na sněžnicích (který jsme neměli příležitost za celej rok vyvenčit). Situace nám ale nebyla nakloněna a díky covidu nebylo možný cestovat do Rakouska ani Německa. A tak jsme plány museli zaměřit lokálně. Bohužel to znamenalo vynechat sněžnice, protože v Čechách kolem Vánoc na ně nikde nebylo dost sněhu. Rozhodli jsme se pro Krkonoše a vzhledem k rodinným vánočním plánům jsme vyrazili už před svátkama, a to 21. prosince. Původně jsme naplánovali trasu na 3 dny a dvě noci v krkonošských útulnách, ale člověk míní, horský počasí mění. Tudíž se z naší výpravy stal dvoudenní výlet s dobrodružným přespáním v útulně na česko-polský hranici. Na cestu jsme vyrazili v pondělí ráno. Výchozím bodem se pro nás stalo parkoviště v Dolních Mísečkách. A protože cesta z Plzně trvala 3 hodiny a v nejkratší den v roce jsme čekali brzký stmívání, naplánovali jsme si první den trasu dlouhou jen lehce přes 14 kiláků se skoro 900metrovým převýšením.
Den první
Z parkoviště jsme se vydali do kopce po modrý, brzy jsme se napojili na zelenou a pokračovali pořád nahoru. Vlastně skoro celá trasa byla do kopce. Od rozcestí Dvoračky jsme pokračovali po červený, která stoupá až k Cestě česko-polského přátelství, kam jsme měli namířeno. My si ale udělali odbočku po zelený následně se napojující na čevenou, abysme se podívali na pár turistických cílů – doslova – Pančavský vodopád a Labskou boudu. Obojí jsme měli v mlze stejně jako většinu celý trasy. Od Labské boudy jsme pokračovali vzhůru po žlutý, která nás konečně zavedla na Cestu česko-polského přátelství.
Kousek pod hřebenem jsme si dopustili vodu u Kamenné studánky. Konečně jsme se dostali nad mlhu, a tak jsme si mohli užívat počínající západ sluníčka nad krkonošskýma kopcema a hlavně nad vší tou mlhou, co jsme nechali pod sebou. Vystoupali jsme ke Sněžným jámám, kde jsme si chvilku užili výhled do údolí, než ho zahalila mlha. Docela foukalo, takže jsme rychle pokračovali se západem v zádech. Před námi byl poslední kilometr na půl a nechtěli jsme jít ani kousek po tmě. Cesta totiž vedla kamenným mořem a na cestičce poskládaný z kamenů se držela troška sněhu a pekelně to klouzalo (některý kameny se ještě k tomu houpaly). Takže jsme poslední úsek šli hlemýždím tempem. Na trase jsme potkali nejvyšší vrchol dne – Velký Šišák (1410 metrů) a kousíček za ním už na nás čekalo naše noční útočiště!
Příštřešek Pod Smědčem je pěkná dřevěná útulna. Nikdo uvnitř nebyl, a tak jsme si mohli zabrat lepší místo v patře (patro spočívalo v prknech těsně pod střechou, kam jsme se přesně vešli my dva a naše batohy). Lézt se nahoru muselo po žebříku, ze kterýho bylo potřeba lehce přeskočit se zapřením se a šlápnutím na dveře, jednoduše – moc se mi to nedařilo (takže jsem ani nešla desetkrát čůrat jako obvykle). Asi hodinu a půl po nás dorazili další dva nocležníci, ty už se cestě s čelovkama nevyhnuli, ale přišli z jiný strany. Museli spát dole na zemi a tam na ně v noci docela profukovalo.
Den nakonec poslední
Skoro celou noc s chatičkou cloumal vítr a po vykouknutí ven jsme zjistili, že padá zledovatělej déšť. Všechny stromy (i jiný povrchy jako zápraží a stoly před přístřeškem) na sobě měly vrstvu ledu. Zkrátka ne zrovna příjemný podmínky, ač včerejší předpověď slibovala trochu shovívavější počasí. Když ledovej déšť neustal ani po tom, co jsme se najedli a sbalili, museli jsme konstatovat změnu plánů. Nemělo vůbec cenu se v tomhle počasí dál hnát po hřebeni a spát ve studený útulně, kde by nám nic přes noc nestačilo uschnout.
Vydali jsme se teda nejbližší cestou k autu. Naštěstí jsme si první den udělali fajn okliku, takže jsme šli stejnou trasu jenom kousek kolem Labský boudy. Ne že by to nebylo jedno, protože stejně nebylo vidět dál než metr před sebe a my byli po chvíli tak promočený, že jsme nasadili co nejrychlejší tempo (hlavně ať už jsme dome). Nejkratší cesta k autu byla 11 kilometrů a úplně to v tom nečase stačilo. Pančavský vodopád byl ještě ve větší mlze než včera a rozcestník Vrbatova bouda, kterej není ani trošku v závětří, byl pod tak tlustou vrstvou ledu, že se z něj nedalo nic vyčíst. Odklouzali jsme od něho a pokračovali dál podle mapy v mobilu.
Naštěstí po sestoupání o pár set metrů už bylo teplo a všechno tálo, tím pádem zmizela ta šílená námraza. Ještě níž dokonce ustal i déšť. K autu jsme přišli stejně durch, takže jsme jen sundali nejmokřejší vrstvy a vydali se k domovu. Všechno zlý je k něčemu dobrý a my si tak stihli ještě užít domácí předvánoční pohodu, než jsme se vydali na maraton rodinných návštěv.
Původně jsme se chtěli do Krkonoš ještě do konce ledna vrátit (dokud jsme měli platnou dálničku), projít si zbytek trasy a hlavně si užít noc v tý krásný nový moderní útulně. Místo toho jsme ale chytli covid a museli jsme se stěhovat, takže tenhle zážitek na nás ještě čeká.
