V létě 2020 jsme měli k dispozici jen týden dovolený, mohli jsme si vybrat ze dvou týdnů na přelomu července a srpna, a tak jsme náhodně zvolili ten pozdější, první víkend v srpnu. Chtěli jsme někam do hor, a protože jsme měli celkem dost času, rozhodli jsme se cestu protáhnout dál než do Rakouska a Slovinsko se jevilo jako ideální volba.
Nejdřív vypadalo, že kvůli narůstajícímu počtu nakažených lidí covidem-19 v ČR pro nás zavřou hranice (což taky asi na 3 dny udělali), ale nakonec se nám vyrazit (a do cíle dorazit) podařilo! Že pro Čechy znova hranice zavřeli během toho, co už jsme ve Slovinsku byli, je jiná písnička.
Větší komplikace představovala předpověď počasí, která hlásala celotýdenní déšť a bouřky. Byli jsme flexibilní, nikde jsme neměli zamluvený ubytování, takže jsme byli otevřený změně – jen se držet původní idey a jet do hor. Bohužel ale stejný počasí mělo postihnout celý Alpy a pršet mělo i v záložních Tatrách. Na místě bylo přestat zmatkovat, nadechnout se a naše ambice trošku zkrotit, slovinský cíle lehce pozměnit a doufat, že se koncem týdne počasí umoudří a nám se podaří aspoň to hlavní, hřeb naší dovolený, výstup na Triglav.
Co vědět před cestou do Slovinska
Slovinsko jako země nám málo vzdálená nenabízí žádný velký úskalí a překvapení, je to země podobná těm ostatním v EU. Pro nás bylo největším nemilým překvapením, že je tam přísně zakázáno spát mimo kempy. Pokuty za to jsou vysoký a nám se nechtělo nic riskovat a složitě hledat schovaný místa na spaní, takže jsme se ani o žádnou rebelii nepokusili.
Kempy jsou ve Slovinsku na naše poměry drahý, spali jsme ve dvou a zaplatili za ně 350 a 400 Kč/ osoba/noc. Ale taky jsou na naše poměry dost vybavený. Nikde nepotkáte sprchu na žeton, což je to nejpekelnější, co nabízí kempy u nás, výjimkou nejsou pračky k dispozici, dřezy na mytí nádobí s teplou vodou, čistý záchody, všudypřítomná pitná voda a restaurace nabízející víc než smažák nebo klobásu.
Veliká Planina
Plány jsme museli měnit už první slovinskou zastávkou. V Kaninských Alpách hlásili přívětivější počasí než v těch Julských, kde jsme původně chtěli strávit celou dovču. Takže jsme se neohroženě vydali tam. Prvním z našich cílů se tak stala Velká Planina (slovinsky Velika Planina) – pastevecká vesnička ležící v horách (ve výšce kolem 1500 m. n. m.) s ikonickýma dřevěnýma domkama, v nichž o letní sezóně žijou pastevci kraviček. Krávy si kolem vesnice volně chodí a pasou se na rozsáhlých pastvinách. Spousta místních prodává svý výrobky, lokální sýry nebo třeba pálenky a jiný zase svoje chaloupky pronajímají turistům.
Velká Planina je celkem turistický místo, nahoru jezdí i lanovka, což nikdy nevěstí nic dobrýho. My se nahoru vydali z opačný strany než lanovkáři, našli jsme si takový malý schovaný parkoviště (alespoň na mapě se tak jevilo). O to překvapenější jsme byli, když tam na nás čekal vybírač, kterej nás ochudil o 7 euro, a taky spousta dalších aut. Na mapách tohle parkoviště můžete najít jako Rakov rob. Rovnou od parkoviště jsme vyrazili vzhůru do kopce. Trasa nebyla nijak moc náročná, ale zapotili jsme se. Počasí se totiž zatím drželo ve vysokých teplotách. Lidí chodilo dost, ale hezky se rozprchli (stejně tak potom nahoře). Na cestě vzhůru jsme na 3,5 kilometrech nastoupali o více než 350 výškových metrů.
První, kam jsme dorazili, byla Malá Planina, která je o něco menší, ale neméně krásná než ta Velká. Zastavili jsme se v jedný z restaurací na kafe, protože to odtud už na Velkou Planinu nebylo daleko a my měli dost času. Nahoře jsme si vše důkladně obešli, poseděli u krásný kapličky, zakoupili jedlý a pitný suvenýry od pána, kterej znal Plzeň (díky pivu) a vydali jsme se nad vesničku směrem k lanovce. Když jsme trošku vystoupali, začalo se zatahovat a nad domkama se sem tam převalovala mlha, která dodávala celýmu místu parádní atmosféru. Pak už nastal čas vrátit se jinou cestou zpátky dolů k autu. Až na malý zatoulání se a tím způsobený přelézání drátu to byl úplně idylickej výlet. Cestu zpátky jsme zvolili nějakou zřejmě míň oblíbenou, protože jsme na ní byli sami (jen s pár kravkama).
Spaní jsme na tuhle noc plánovali v kempu u řeky, kterej jsme si našli na mapách. Když jsme tam dojeli, vypadal úplně nádherně. Majitel nás ale vyprovodil, že jsou jen a pouze autokemp a stan si tam postavit nesmíme. Aspoň nás nasměroval jinam – do jedinýho kempu v okolí. Ten byl hned u lanovky pod Velkou Planinou a ze silnice vypadal dost šíleně, proto jsme ani původně nezastavovali. Naštěstí nacpaná hospoda a parkoviště patřilo k lanovce a kemp byl až za tímhle blázincem – malinkej, rodinnej a moc pěknej. Noc v kempu jménem Kamp Alpe nás vyšla na 350 korun za jednoho, parkování bylo v ceně a mohli jsme si zajet autem až ke stanu. A protože jsme se ubytovali už odpoledne a bylo pořád vedro, rozhodli jsme se sejít k řece, která nebyla daleko a cedule u silnice slibovala „pláž“.
Když jsme slezli po strmý pěšině k řece, opravdu se tam našel přístup do vody. Do pláže to sice mělo daleko, ale řeka Kamniška Bistrica byla skvělá. Úžasně průračná voda, uprostřed velkej kámen, kolem skály a taky pěkně chladnej vzduch stoupající z ledový hladiny. Koupačka vypadala tak, že jsme vždycky na pár vteřin skočili do ledový vody a hned jsme zase šupajdili ven, protože se v ní dýl nedalo vydržet, osvěžení to ale bylo parádní!
Večer jsme spředli plán na další dny: protože ještě hlásili slušný počasí, rozhodli jsme se pro dvoudenní trek na Grintovec, nejvyšší horu Kamnických Alp. Pak už se mělo počasí kazit všude, a tak jsme si zabookovali hostel v Lublani, která původně vůbec nebyla v plánu, ale vlastně nám přišlo fajn podívat se do hlavního města.
V noci nás vzbudila šílená bouřka, která se v údolíčku mezi horama zlověstně odrážela. Chvíli před naším časným budíkem začala bouřka druhá a lilo až asi do devíti. Nikoho asi nepřekvapí, že se Grintovec nekonal. Chytrý by bylo jet do Lublaně hned, ale my měli rezervovanou (a hlavně zaplacenou) až další noc a nechtělo se nám tam strávit víc dní. A tak karta padla na jiný městečko – turistama značně oblíbenej Bled.
Bled
Hned zpočátku nutno dodat, že v den, kterej jsme si (nuceně) vyhradili na Bled, bylo to nejhnusnější počasí z celýho týdne. A bledská atmosféra mu na atraktivitě nijak nepřidala. Hostel jsme měli sice blízko centra, ale za parkovný chtěli 10 euro, takže jsme se nedali oškubat a radši zaparkovali v garáži u Spaaru s výhledem na přeparkování na placený parkoviště, až bude ve večerních hodinách zadarmo. Že jsme si k večeru při cestě v lijáku kilák a půl pro auto přáli, abysme se dopoledne nechovali jako škrti, musí být každýmu jasný.
Ale vraťme se na začátek našeho bledskýho dne. Nejdřív jsme nemohli najít náš hostel, protože nikoho nenapadlo dát ceduli s názvem na vrátka, nebo kamkoliv na viditelný místo. Jmenoval se The Best Hostel. Pak jsme zaplnili celej prostor našeho pokoje stanem, kterej jsme potřebovali usušit, a při čekání, až přestane pršet jsme si uvařili oběd. Po dlouhým a vydatným dešti jsme se jali začít objevovat krásy Bledu. Jde o hrad, kostel a jezero, uprostřed něhož je ostrůvek s dalším kostelem. To je vše. Teda ještě jsou tam pláže, který nám barvitě popsal „recepční“ (rozuměj týpek, co nám dal klíče a mapku, pobíhající pořád někde kolem, nic jako recepci náš hostel neměl). Pláže nám ale byly dost k ničemu vzhledem k počasí – krom deště nebylo ani nijak závratný teplo.
My se zašli podívat k hradu (nejlpší pohled je na něj stejně zezdola od jezera). Vstup stál 13 euro, což jsme vyhodnotili jako nehoráznost. Bez jeho zaplacení nás nepustili ani na nádvoří. Po „návštěvě“ hradu jsme se vydali k jezeru s velkolepým plánem ho obejít. Po zdolání cca 1/8 okruhu se znova spustil liják, takže jsme to stočili do první kavárny. Výhled jsme měli pěknej – na jezero i zmiňovanej hrad. Dali jsme si místní specialitu „Bled cream cake“, kterej má, jak jsme se dočetli, dlouhou šedesátiletou tradici (taky jsme o něm do toho dne neslyšeli). Byl moc dobrej!
Odpolední déšť trval až do večera. Kolem osmý, když konečně ustal, jsme se vydali na procházku kolem části jezera a došli na jednu z pláží, kde to bylo moc hezký. Navečer se udělalo teplo, takže nás nakonec mrzelo, že jsme nevzali s sebou plavky. Celkově na nás ale Bled moc valnej dojem neudělal. Je to hrozně turistický místo, takže všechno cílí na turisty a jet tam na výlet autem rozhodně nedoporučujeme. Když jsme tudy projížděli cestou domů, bylo krásně a městečko bylo turistama úplně natřískaný.
Další ráno jsme Bled opustili, čekalo nás ubytování v Lublani, ale před hlavním městem jsme se ještě zajeli podívat kousek za Bled na soutěsku Vintgar. Tam jsme dorazili celkem brzy – asi v půl devátý. Parkoviště u soutěsky stojí 5 euro, vstupný 10.
U vstupu jsme dostali mapičku a instrukce, jak se dá udělat okruh (delší i kratší varianta), a mohli jsme vyrazit objevovat krásy soutěsky. A že jich bylo! Byli jsme z toho místa dost nadšený. Sice chvílema mrholilo, ale nad divokou řekou mezi skalama se vlhkost držela i tak. Byl cítit chlad stoupající z vody a my se rozplývali nad mlhou, která se nad řekou držela. Cesta vedla po dřevěných lávkách kolem skal. V tuhle časnou hodinu jsme byli na trase sami. Pořád jsme se zastavovali a všechno si to fotili. Naštěstí.
Když jsme ušli asi půl kilometru, fotil mě Libor na můstku přes řeku a já na něho čekala, až mě dojde. Najednou jsme uslyšeli děsivej zvuk a ze skály asi 10 metrů před náma se zřítil nášup kamenů. Kameny rozmlátily zábradlí a zničily i část cesty. My se v šoku otočili a pelášili zpátky říct o tom lidem u vstupu. Slečna se nás pak ptala, jestli se chceme vrátit a projít si zbytek trasy. Odpověď dvou lidí šťastných, že přežili, je asi snadno předvídatelná.
Lublaň
V Lublani jsme chtěli vidět co nejvíc a zároveň se úplně neuhnat. Ubytování jsme tady měli dál od centra a parkování u něho v ceně. To byl dobrej tah, až na to, že jsme cestou směrem k centru nepotkali jedinej automat nebo krámek, kde koupit kartičku na MHD (jo, musí se koupit kartička za 2 eura a teprve tu si můžete nabít penězma, za který se uvnitř autobusu dají koupit jízdenky). Takže jsme si hned v úvodu udělali tříkilometrovou procházku. Automat jsme potkali až dvě zastávky před historickým centrem města.
Každopádně s MHD kartičkou jsme měli trable i později, protože jsme se dočetli, že je přenositelná, což ovšem znamenalo něco jinýho, než jsme si my mysleli. Na jednu kartu šla koupit vždy jen jedna jízdenka na 90 minut, tudíž zpátky jsme jeli na 50 procent na černo.
Ubytovaný jsme byli v hostelu Mia Guesthouse Ljubljana. Bylo to tam celkem fajn, majitele jsme sice ani jednou neviděli, klíče jsme si nechávali na stole v recepci, kde nikdy nikdo nebyl, ale zůstávala odemčená. Jedinou nevýhodou bylo, že v celý budově bylo všechno šíleně slyšet, každý zavření dveří se zdálo jako strašný třísknutí a každej hovor jako šílenej křik.
Prohlídku Lublaně jsme započali (již tradičně?) návštěvou hradu. Tady jsme alespoň směli zadarmo na nádvoří, který ale nebylo vůbec hezký, všechno se tam zdálo zmatený a na tom ne moc velkým prostoru byly otevřený dvě restaurace/kavárny. Dojem nic moc, proto jsme se na hradě dlouho nezdrželi. Cesta nahoru ale byla moc příjemná – hezkým lesoparkem, s občasnýma výhledama na město a kolem lublaňských vinic. Dolů jsme šli jinou cestou rovnou do centra města, částečně kolem lanovky, která nahoru jezdí (takže kdo je línej vyjít pár schodů, nemusí se trápit tím, že se nepodívá na hrad!).
Potom jsme se posunuli do centra města, který je malý a moc pěkný. Všechno se odehrává kolem řeky Lublaňky, přes tu vede několik zásadních mostů: Dračí – slavnej železobetonovej most, kterej byl postavenej zpočátku 20. století, draků na něm můžete vidět několik, a protože je drak i symbolem města, je tenhle most pro Lublaň dost důležitej. Dalším slavným mostem je most Řeznický nacházející se jen kousek od toho Dračího. Jedná se o most moderní – otevřenej byl v roce 2010. Na něm se nachází taky několik soch a nám se teda líbily mnohem víc než ty dračí. Uprostřed mostu je Satyr, na zábradlích a kolem různý příšerky a všechny jsou skvělý! Jediný, co Řeznický most hyzdí jsou zámečky usurpující zábradlí po celý délce. Posledním ikonickým přechodištěm přes Lublaňku je Trojmostí. Jedná se o tři autentický mosty, původní (prostřední) byl doplněnej novým po každý straně, aby se usnadnila průchodnost. A vypadá to dost dobře! Trojmostí ústí na hlavní Prešenerovo náměstí.
U řeky se taky nachází tržnice a nedaleko je Kongresové náměstí, odkud je krásnej výhled na hrad. Náměstí sousedí s pěkným parkem, u něhož stojí impozantní Památník obětem všech válek. Stačilo kousek popojít a ocitli jsme se na náměstí Republiky. Tam na nás dýchla zase úplně jiná atmosféra. Socialistická až brutalistní. Stojí na něm dvě výškový budovy, kterých jsme si všimli hned při rozhlížení se od hradu, taky Maximarket a sochy oslavující revoluci. Celý náměstí je betonový a šedý a dost na nás zapůsobilo.
Místem, který nás v Lublani hodně nadchlo, bylo autonomní kulturní centrum Metelkova. Je to skvělej prostor nedaleko centra, kde se konají koncerty a workshopy, dominuje mu street art a různý hospůdky. My se tam ale ocitli odpoledne, kdy tam bylo vcelku mrtvo. Hospody byly zavřený a jenom z jednoho z vnitřních prostorů se ozývaly zajímavý zvuky, za kterýma nás ale odmítli vpustit – teprve se chystali na večer. My se tak jenom prošli po celým prostoru a prohlídli si venkovní umění. Krom hrstky místňáků jsme potkali i pár turistů s foťákama, jako jsme byli my. Z undergroundovýho místa se asi s postupem času stává turistická atrakce (a tomu se nedivíme).
Poslední, kam jsme se podívali, než jsme byli úplně uťapaný a zamířili jsme zpátky do ubytování, byl obrovskej park Tivoli. Prošli jsme ho jenom zlomek. Začali jsme u rybníčku pokrytýho leknínama a došli až k místnímu hradu (Tivolski Grad), ze kterýho je Mezinárodní centrum grafiky. Jeho okolí je krásně udržovaný a při naší letní návštěvě bylo i barevně rozkvetlý. My se odtud vrátili zpátky do centra města promenádou, kde zrovna byla výstava fotek s fotbalovou tématikou.
Centrum Lublaně je obsypaný pěknýma kavárnama i restauracema. My si kafe dávali hned u Řeznického mostu s výhledem na řeku a pak u Kongresového náměstí. Oběd jsme si dali v pěkný restauraci Abi Falafel v moc hezký uličce plný kaváren, restaurací a obchůdků, blízko Dračího mostu Jídlo bylo skvělý, obsluha milá a prostředí krásný. Jen bylo dost plno a stolů málo, takže jsme si museli přisednout k poloobsazenýmu stolu.
Bohinjské jezero
Následující ráno jsme se vydali k našemu dalšímu cíli – Bohinjskému jezeru. Tam jsme se chtěli ubytovat v kempu, vyrážet na výlety v jeho okolí a až se počasí umoudří, vyrazit odtud na dvoudenní trek na Triglav. Měli jsme na to ale už jen 4 dny.
Předpovědi počasí ještě nebyly úplně optimistický, ale my si řekli, že se toho nebudeme bát. Cesta z Lublaně byla celkem dobrodrůžo, protože bez dálničky nás navigace vedla strašnou (a jedinou) jinou trasou – přes hory, úzkou cestičkou s prudkým srázem v její těsný blízkosti, serpentýnama a nakonec i stěrkovou cestou (nic z toho mapy neukázaly, cesta na nich vypadala jako pořád stejně širokej bílej pruh). Taky jsme několikrát přijeli do úplný mlhy, že jsme neviděli skoro nic (ani tu propast vedle nás). Do kempu jsme ale zdárně dojeli, ač oproti předpokladu v pokročilým dopoledni. Tam jsme pak ještě asi hodinu seděli v autě a čekali, až skončí další slejvák, kterej začal, jen co jsme zaparkovali.
Kemp s názvem Kamp Bohinj Zlatorog je skvěle vybavenej a hlavně velikánskej (i přesto byl ale dost našlapanej). Můžete si vybrat ze dvou zón – A a B, my zvolili tu levnější a noc nás vyšla na 400 korun za noc na osobu. V kempu je k dispozici dostatek sprch i záchodů, který pořád udržujou v čistotě, je tam fajn restaurace, kde točili skvělý místní pivo Mali grad, a ráno je otevřenej stánek s pečivem. Půjčit si tam můžete paddleboard nebo kajak a jezero si tak užít ze všech úhlů.
Když jsme se dočkali a mohli si jít vybrat místo pro stan i připravit oběd, udělalo se nakonec krásný slunečný odpoledne. A tak jsme se museli bleskově rozhodnout, jak toho využijeme. A protože už jsme se opravdu těšili do hor, rozhodli jsme se vyšlápnout si kopec Vogel, kterej se tyčí přímo nad jezerem a vede na něj kabinová lanovka, kterou lze při koupání v jezeře pozorovat.
Sice nás čekalo jenom 7,5 kilometru, ale s převýšením tisíc výškových metrů. Protože jsme se trochu báli, že sluníčko na obloze nevládne na dlouho, šlápli jsme do toho a za dvě hodinky chůze do kopce jsme se už kochali výhledama na Triglavský národní park a pili vychlazenej rádler. Dolů jsme to chtěli vzít obklikou (protože je Vogel lyžařskej ráj, najdete nahoře spoustu cest, dolů k jezeru ale vede jenom jedna), jenže se začalo opět zatahovat a my s vidinou promoknutí pelášili nejrychlejší cestou dolů. Samozřejmě se to pak zase vybralo, ale to už jsme byli v půlce kopce. Aspoň jsme ještě stihli rychlou podvečerní koupačku v jezeře!
Čekal nás ještě poslední den před výstupem na Triglav (už jsme měli rezervovaný spaní v horský chatě, a dokonce předpověď hlásila, že se má počasí o dost zlepšit). Nechtěli jsme to teda nijak přehnat, nohy musely spíš nabírat síly, proto jsme na středu vymysleli výlet kratší a víceméně po rovině. V plánu bylo obejít celý Bohinjský jezero a ještě se mrknout na koryto řeky Mostnice (naštěstí už žádný chození v soutěsce, ale jen se hezky podívat z výšky, jak řeka vytvořila pořádný koryto ve skále – naprosto bezpečná záležitost).
Protože dopoledne opět propršelo, byli jsme rádi, že jsme se takhle rozhodli, a 16kilometrovej výšlap jsme pěkně zvládli za odpoledne. Procházka kolem jezera je parádní, ale jenom z jedný strany – z tý, kde nevede silnice. My naštěstí začínali právě tady, takže začátek výletu byl pozitivní. Původně jsme si mysleli, jak se taky vykoupeme na jiný straně jezera, ale nebylo úplně koupací počásko, takže jsme se zdržovali jenom kochacíma pauzama.
Ve vesnici jménem Stará Fužina jsme si dali kafe a vyrazili jsme proti proudu řeky Mostnice. Po 6 kilometrech je i vodopád, ale takovou zacházku jsme nestíhali (kolem řeky jsme se museli vrátit zase zpět do vesnice). Naším cílem byly jen krásy řeky a výhledy na to, co za dlouhý roky dokázala vytvořit ve skále. Celá procházka kolem Mostnice byla krásná, ani jsme nelitovali, že jsme na ten nejhezčí úsek museli zaplatit vstupný (u mostíku stál kluk za rozviklaným stolkem a vybíral). Vstupný činilo 3 eura.
Nedaleko řeky, je parkoviště, tudíž se to cestou hemžilo lidma. Cestu od vesnice jsme měli jen pro sebe a taky kolem jezera byla procházka o poznání klidnější. Nejturističtějším místem kolem jezera byla ale jednoznačně vesnice Ribčev Laz, přes kterou jsme procházeli při cestě zpátky do kempu. U ní se taky nachází známá socha kamzíka. Jinak v ní půjčujou loďky a paddleboardy, mají tam plážičku, vesnice nabízí spoustu možností ubytování a je tam dostatek parkovacích míst.
My tudy jen prosvištěli a pokračovali jsme kolem silnice a jezera zpátky do kempu, chtěli jsme ještě stihnout vykoupat, protože během odpoledne se přeci jen docela vyjasnilo. Po koupání a večeři uvařený na molu u jezera jsme se brzy vydali na kutě. Čekalo nás závěrečný a nejnáročnější dobrodružství naší slovinský dovolený.
Triglav
O našem treku Údolím sedmi jezer až na vrchol Triglavu a náročný cestě zpátky k Bohinjskému jezeru píšeme tady.
