Naše cesta k cestě do Kanady
Neuvěřitelný se stalo skutečností a my se teď doopravdy nacházíme v Kanadě! Sice si odpykáváme čtrnáctidenní karanténu a z kanadských krás vidíme jen zahradu z okna, ale v době, kdy už rok vládne covid, to považujeme za veleúspěch.
Jak to začalo
Celej tenhle příběh začal asi před rokem a půl. Oba jsme si vždycky říkali, že by bylo fajn zkusit žít aspoň chvíli mimo Čechy. Po našem seznámení jsme tomu snu byli o kousek blíž, protože jsme zjistili, že se v tomhle ohledu shodujeme a – jak je známo – z komfortní zóny se ve dvou vystupuje snáz než osamoceně. Navážno jsme ale nápad odjet otevřeli až ve chvíli, kdy jsme se během jednoho týdne dozvěděli, že firma, kde Libor pracuje, bude končit, a že byt, ve kterým žijeme, bude majitelka prodávat. Nakonec sice bylo všechno trochu jinak, ale rozhodnutí odjet do zahraničí už padlo, tudíž nebylo co řešit.
Protože byl rok 2019, doba neomezených možností, stačilo si vybrat, kam zamíříme. Nejschůdnější se zdálo využít programu Working Holiday, jako to udělala spousta lidí před náma (do Kanady dostane tyhle víza každoročně tisíc lidí z Česka, na Zéland dvanáct set). Chvilku jsme mezi těmahle dvěma zeměma váhali, ale nakonec jsme jako velký milovníci hor vybrali Kanadu. Nebudeme tady sepisovat návod, jak získat Working Holiday víza, protože to už udělalo dost lidí před náma a rozhodně líp, než bysme to zvládli my. Od začátku jsme čerpali hlavně z blogu Jak do Kanady, kde najdete všechny informace i s patřičnou aktualizací.
Bitva o víza
O víza jsme zažádali koncem roku 2019 a hned začátkem ledna 2020 nás oba náhodnej výběr vyplivnul (jenom týden po sobě) a vyzval k dodání dokumentů, na jejichž základě jsme mohli a nemuseli víza dostat. Jedním z úkolů, který jsme museli splnit, bylo dodání našich biometrických údajů, což se děje v jedný z kanceláří na to určených. Nejbližší kanceláře jsou ve Vídni a v Berlíně. Přesně před rokem (v únoru 2020) jsme si tak užívali víkend ve Vídni, o kterým jsme psali tady. Bylo to trochu hektický, protože hned následující sobotu jsme vyráželi na Filipíny, nešlo to ale jinak, na doložení potřebných věcí jsme měli jen omezenej čas. Víkend ve Vídni byl skvělej a v pondělí dopoledne jsme naklusali do biometrický kanceláře nechat se vyfotit a otisknout jim tam prsty. Pohodička, zdálo by se. Ne však v našem případě.
K tomu, abysme si tuhle srandu vyřídili stačilo mít s sebou vytištěný vyzvání od kanadský vlády a pas. Dopisy jsme měli, ale pasy ležely v Plzni na hromádce „nezapomenout na Filipíny“. Z kanceláře nás vypoklonkovali a my museli urychleně vymyslet náhradní plán. Moc možností nebylo, a tak jsme ještě ve čtvrtek museli vyrazit na otočku do Berlína, pasy jsme si s sebou naštěstí vzali. Klasickej zákon schválnosti je, že ve Vídni, kam jsme přijeli busem, je biometrická kancelář na okraji města, kdežto v Berlíně, kam jsme jeli autem, se nachází pěkně v centru.
Krátký oslavy
Každopádně jsme všechno zvládli, stihli jsme poslat, co bylo potřeba a mohli se jet rekreovat. Asi v půlce dovolený na Filipínách nám uprostřed noci při přejezdu nočním autobusem do hor přišel oběma e-mail: máme víza do Kanady! Radovat se a slavit jsme ale neměli moc dlouho, hned další den totiž covid vytasil drápy a Filipíny se začaly zbavovat turistů a nastolovat drsnej režim uzavírání všeho možnýho.
Po návratu domů nebylo nic jako dřív, Kanada se uzavírala, nikdo nevěděl, co bude, a tak nám nezbývalo než vyčkávat. Na odjezd jsme měli dost času (odjet člověk může do roka od získání víz), bylo tak jasný, že nevyrazíme před letní sezónou. O pár měsíců dýl bylo jasný, že neodjedeme ani před zimní sezónou. My si ale řekli, že nebudeme čekat donekonečna, i když víza lidem začali prodlužovat na delší dobu než rok, když bylo potřeba, máme taky už svůj věk a biologický hodiny jsou neúprosný (hlavně ty potenciálních babiček) a rozhodli jsme se náš odjezd směřovat ke konci naší lhůty – na začátek března 2021.
Maraton hledání
Oznámili jsme svůj odjezd v práci i majitelce bytu (kterej se nakonec neprodával) a začali se něj připravovat. Behěm roku covid řádil všude, v Čechách obzvlášť, a Kanada tak samosebou přitvrdila. Teď už nestačilo jen si nakráčet do země a začít se rozkoukávat. Nepustili si sem nikoho, kdo neměl předem zajištěnou práci. Něco sehnat bude hračka, mysleli jsme si, když jakože odjela levná pracovní síla, na který je Kanada závislá (protože vzdělaní Kanaďani přece nebudou někde šůrovat nebo zastříhávat keře). Po prvních pár desítkách až stovkách e-mailů bez odezvy nám došlo, že to asi taková sranda nebude. Každej večer jsme zasedávali k počítačům a odepisovali na pracovní inzeráty napříč celou Albertou a Britskou Kolumbií. Když už se někdo (hodně výjimečně) ozval, stejně nám nechtěl napsat Job Offer, což bylo to klíčový, aby nás do země pustili.
Nakonec zafungovala česká komunita, která je skvělá a naštěstí dost početná. Libor zázrakem našel práci ve svým oboru, a protože se jim zkušenej konstruktér zřejmě dost hodil, přistoupili na podmínku dotlačit do Kanady i mě a přehodili nám kontakt na známou (taktéž Češku), která byla ochotná zaměstnat zase mě. Přes stejnou facebookovou skupinu jsme si sehnali i bydlení. Taky s Čechama.
Příprava na cestu
Byl začátek roku 2021, konečně jsme měli domluvenou práci, a tak jsme mohli začít shánět letenky, pojištění a pomalu vystěhovávat věci z bytu. Letenky jsme koupili na 20. února. A v půlce ledna jsme oba onemocněli covidem-19. Tím se posunulo stěhování, protože nám bylo zle a taky jsme měli karanténu. Všichni nám říkali, jak je to super, že jsme to chytli takhle, do odjezdu se nemusíme bát, že bysme onemocněli a nemohli kvůli tomu odletět. Samozřejmě jednou z podmínek vstupu byl negavtiní PCR test udělanej těsně před odletem. A tak jsme se taky z nemoci radovali.
Přiblížil se náš odlet a my 18. února vyrazili na test na covid. Když nám 19. (na letiště jsme odjížděli v noci z 19. na 20.) po poledni dorazil výsledek, nestačili jsme se divit. Byli jsme oba pozitivní. To byl dost průser. Letenky zaplacený, karanténní bydlení přes Airbnb zaplacený, travel test za dvojku a teď taková podpásovka! Jali jsme se telefonovat a dovolali se paní doktorce, která má výsledky v laboratoři na starosti. Test jsme si dělali na den přesně po měsíci od toho minulýho, když jsme byli nemocný. Prý to není nic moc divnýho, PCR testy jsou dost citlivý a ta mrcha v nás prostě trošku ještě je, klasickej dozvuk.
Objasnili jsme paní doktorce situaci. Nejhorší část byla ta, že od pondělí 22. února se v Kanadě (opět) zpřísňujou podmínky a každej, kdo přiletí, bude muset na test, kterej si sám zaplatí a na jeho výsedek bude čekat v hotelu na letišti – ten taky zaplatí (v ceně bude i jídlo a sekuriťáci, co budou kontrolovat, jestli člověk z pokoje nevylejzá). Bylo řečeno, že na tuhle třídenní srandu si mají lidi připravit cca 2 tisíce kanadských dolarů (což je přes 30 tisíc korun), a to se nám fakt nechtělo podstupovat. Naštěstí byla paní doktorka moc hodná, chápavá a vstřícná, a když jsme jí sehnali svý starý – lednový – výsledky testu na covid, porovnala látky, co v nás byly a co jsou v nás teď a vystavila nám novej výsledek – tentokrát negativní. Uf.
Konečně na cestě
Další test nás čekal na letišti, tentokrát ale antigenní. Toho jsme se moc nebáli, nejsou tolik citlivý jako ty PCR (mně vyšel i v lednu negativně, a to mi ho dělali v den, kdy mi bylo nejvíc zle). Na letišti přišlo překvápko z jinýho soudku. Test nám pojišťovna neproplatí, protože jsme v posledních 3 měsících měli covid, a tak jsme automaticky bráni jako imunní. Nic to ale nemění na tom, že ten test po nás budou do letadla vyžadovat. A tak jsme si ho museli nechat udělat, jen si ho jako bonus zaplatit sami.
Od tý doby šlo ale všechno jako na drátkách, lety byly v pohodě, čekání přiměřený a na imigračním v Kanadě to šlo nad očekávání hladce. Takže teď sedíme v karanténě (za poslední rok je to naše třetí společná karanténa) a nehorázně se těšíme, až z ní vylezeme a začneme objevovat krásy Vancouveru a hlavně jeho okolí. Protože jen při pohledu z letadla při příletu sem nám bylo jasný, že to bude stát za to!
Co z toho plyne
Každopádně poselství, o který jsme se v tomhle článku snažili je to, že všechno jde, když se chce! Situace a okolnosti nám naše plány můžou znesnadňovat, ale jít za svým snem se vždycky vyplatí (i kdyby to mělo dopadnout nakonec trochu jinak, nebo se jeho realizace o něco oddálila). Taky jsme se viděli spíš ve vesničce někde v horách obklopený přírodou a místo toho jsme ve velkoměstě. Ale zase budeme bydlet u oceánu. A do těch hor to máme co by kamenem…
